Skip to content

Vánoční zázrak

Hned za domovníma dveřma mě propleskne mrazivej vzduch. Holka, kterou objímám kolem pasu, se mi vysmekne a odchází. „Počkej! Kam jdeš?“ volám za ní, ale neodpoví. Přemejšlim, kdo to vlastně byl. Stojím opřenej o zeď baráku, mnu si oči a nos a pokouším se vzpomenout, co to bylo za holku, kde to jsem a co tady chci. Svět se trochu míhá a hlavně moc nedává smysl. Unaveně se sesunu podél zdi, obejmu rukama kolena a jen na chviličku zavřu svoje zarudlý oči, abych si vybavil její tvář.

Nemůžu si vzpomenout a začínám se pomalu propadat do snu. Na roztrhaný prostěradlo promítacího plátna mejch víček najednou mozek pustí dobře známý obrazy. Vánoční stromeček tak okouzlující, jak dokáže bejt jen v očích malýho kluka, honičky a rvačky na sídláku, to jak jsme s mámou chodili pro fotra do nonstopu. Ve snu rostu z malýho ušatýho paka až do svý dnešní podoby a koukám sám na sebe, jak jsou mi Vánoce rok od roku víc buřt. Základka, a pak učňák, vyhrožování kvůli dlouhejm vlasům a muzice je najednou nějak víc na pořadu dne než barevný balíčky pod jedlí.

Z celkem příjemnýho snění mě budí čísi skřípavej hlas: „Mladíku, tady nemůžete spát, dyť tady zmrznete,“ a babča už mě opatrně tahá za bundu. Poděkuju, posbírám se a celej prokřehlej se vydám vpřed. Snažím se vybavit si, co se dělo a kam jdu. A najednou ho potkám, poslední jasnej obraz, kterej moje paměť nabízí.

Národní třída. Policajti, my, nejen my, spousta lidí. Obušky, klíče, hesla, na to všechno si vzpomínám. Po pár dnech to začalo vypadat, že konečně ten pracující lid zvládnul kopnout bolševika do análního věnečku a poslat ho, kam patří. A tak ze samý radosti jsme to šli pořádně oslavit. Přemejším, jak už tam můžeme bejt dlouho, zalezlý v tom malým bytě, kterej patří bůhví komu. Několik dní, nebo možná i tejdnů?

Koukám na zasněženej Florenc, do výloh na vánoční výzdobu a na sebe a zase na vystavený zboží s girlandama. Takže fakt to trvá už pár tejdnů, tahle sametová párty. Vypadám podle toho já i svět. Já – hnusnej, uválenej a odpornej. Svět vánočně naleštěnej a euforickej. Sáhnu do kapsy křiváku – stovka.

Jasně, už si vzpomínám, poslali mě pro další rum. Pomalu, celej promrzlej se posbírám a dojdu k prodejně. Fronty jako kráva, co je to za demokracii tohle. Před vchodem stojí zaparkovanej kočár s malým robětem, sotva půlročním. V náhlým poryvu sentimentu a kocoviny mi přijde, že to je přesně to, co potřebujeme.

Ne rum, ale dítě. Malýho mesiáše, kterej dá našim prašivejm životům směr. A navíc, zůstane nám to kilo na rum, na pozdějc. Beru dítě, stejně to nevypadá, že by někomu chybělo a nesu tuhle svoji kořist zpátky do bytu připravenej na vlnu úlevy a euforie, kterou jistě vyvolá.

Hned za dveřma ale schytám salvu nadávek kreténem počínaje a těma nevyslovitelnejma konče. Donutěj mě ten malej vánoční zázrak, nádhernýho spokojeně spícího Ježíška zase vrátit. Kočár pořád netknutej stojí před krámem. Fakt nikomu nechyběl. Uložím ho zpátky, a zatímco kouřím za rohem, po vočku hlídám, jestli se k němu někdo hlásí. Než retko dohoří, už je u něj starostlivá matka s trvalou a obtěžkaná nákupníma taškama s ním valí pryč. Típnu vajgl a poslušně si stoupnu do fronty na rum. Co jinýho taky, že jo, přece jen jsou Vánoce.