Skip to content

Student anatomie

„Kolik mrtvejch holek budu ještě muset najít, abych se jim dostal k srdci?“ ptal se Stanislav sám sebe. Chodil po městě, hlavu staženou mezi rameny a chodidla po zemi spíš šoupal, než že by je zvedal. Ptali se ho na cestu. Neuměl jim odpovědět, i když přesně věděl, kudy se mají dát.

Moc světu nerozuměl. A svět jemu. Táhlo mu na třicet pět a posledních sedmnáct let se snažil najít… Lásku? Ženu? Vlastně už zapomněl, co na začátku hledal. Táhla ho k bytostem opačného pohlaví podivná touha, ale nikdy se s ním moc nechtěly bavit. Ne, že by tedy věděl, o čem s nimi mluvit. Kdysi se svěřil vychovatelce ve stacionáři s tím, co by si přál. Poradila mu, aby si našel ženu, která se mu líbí a pokusil se získat si její srdce.

Z té rady sice moc moudrý nebyl, ale bylo to jediné, co měl. Nebyl si moc jistý, jak na to. A jako u všeho čím si nebyl jistý, začal studovat. Přečetl všechny knížky o anatomii (tedy vždy jen kapitolu o srdci), dokonce několik článků pro kardiochirurgy. Přesně věděl, jak to celé funguje – síně, komory, hladké svalstvo, krev dovnitř, krev ven. Jen pořád moc netušil, jak by mu zrovna srdce mělo pomoct.

Zároveň z knížek věděl, že pokud srdce získá, mohlo by to jeho původní majitelku bolet. A to nechtěl. Nikdy rozhodně nechtěl nikomu ublížit. Jenže pořád nevěděl, co se srdcem. Rozhodl se tedy, že potřebuje nějaké na zkoušku. Opatřil si krásný švýcarský nůž, pořádně drahý, ale myslel to se srdeční misí smrtelně vážně. Pak začal chodit po městě a hledat holky, které nevypadaly, že by srdce ještě potřebovaly. Někdy to trvalo týdny nebo měsíce. Pak se ale naučil chodit na ta správná místa. Vybydlené domy, zapadlé opuštěné ulice. Vždycky se někde válely, bezvládné, špinavé, bohem i lidmi zapomenuté. Bez šance na lepší zítřek. „K čemu jim bude 230-280 gramů hladkého svalstva?“ říkával si Stanislav.

První našel tehdy na nákladovém nádraží. Tvář měla plnou boláků a ruce úplně černé. Zaskočil ho chlad její kůže, když se ji dotkl. I přes to, že na dotek byla její tvář vosková, fascinovala ho. Klekl si a začal ji hladit po vlasech. Vlna intimity z přítomnosti (ještě nedávno) živé bytosti ho zaplavila něhou. Začal si s ní povídat. Vyprávěl jí o všem, co ho napadlo. O tom, nad čím přemýšlí, proč přišel, jak by si přál umět mluvit s lidmi. Vyprávěl ji o oběžných drahách planet, o evoluci i o raketových pohonech. Strávil nad ní skloněný asi dvě hodiny, než mu úplně zdřevěněly nohy. Stěží se pak postavil, zapotácel se, vytáhl nůž a začal čepelí šmejdit mezi žebry. Srdce nedokázal vyndat, takže se vrátil skleslý domů.

A začal studovat znovu. Naučil se lámat žebra a srdce vyndávat nepoškozená. Prohlížel si je, tiskl a otáčel v dlaních. Pořád mu to nedávalo smysl. Nechápal to. Čím dál víc se těšil na chvíle, kdy se nad dívkami skláněl a rozmlouval s nimi, než na samotný řez. Vadila mu krev stékající po předloktích, neměl rád zvuk praskajících kostí, neměl rád ty, které ještě dýchaly, když je našel. Jenže, nevěděl, co dělat jinak a doufal, že na to jednou přijde. Vždyť už jich měl v ruce padesát čtyři. A pevně věřil, že jednou najde to pravé.