Skip to content

Spásoprázdná

Hipsteři. Na závěr jako bonus pro trpělivé čtenáře teoretický background subkultury obsahující zásadní odhalení.

Sedíme v Prašivce. Po čtvrtý nebo po pátý tenhle tejden. Je úterý. Všichni bydlej na Letný, tak jsme tady.

„Komerce je mrtvá, chápeš, lidi nezajímá, co jim kdo předžvejká. Dneska chce každej tvořit, dostat ze sebe svoje běsy a frustrace, chápeš? A lidi, co to nechcou, hákujou někde ve fabrice a do kultury stejně žádný prachy nepřinášej,“ rozvášňuje se Pegy a máchá si rudý sestříhaný vlasy v Klášteru dvanáctce.

„Asi máš recht,“ pokrčím ramenama, abych se vyhnula další debatě, protože mě zrovna teď tyhle akademický kecy moc neberou. Sedíme v Prašivce. Starý dědci přirostlý ke stolům svejma propocenejma kalhotama dost nelibě nesou, že se jim sem začali stahovat mladý a okupovat jim jejich zahřátý fleky. Ale tak to chodí, dědci, se s tim smiřte. Teď je tohle město naše, protože my víme, kam jdem, a na rozdíl od vás ještě někam jdem, zatímco vy si to uchlastáte mozky sezením od bogžího rána.

„Dáte si ještě jedno?“ ptá se maminovatá servírka. Stejně všichni sedíme v Prašivce, protože je to tu domácký a nám se vlastně trochu stejská po našich zaplivanejch maloměstech, kde na to bejt cool stačilo nosit plátěnky pomalovaný fixou. Ne jako tady, kde je každej hispter, a každej ti cpe, že seš hipster, jen proto, že máš vlastní vkus.

„Já zatím ne, děkuju,“ přepne se Pegy do pokornýho módu a ke mně dodá: „Jsem úplně bez prachů.“

„Nevíš, jestli tu byl včera Nathan?“ zeptám se a přitom koukám skrz kouřem zšedlý okno na jarní slunce, protože je mi přece úplně fuk, jestli tu byl včera Nathan, nebo jestli tu bude dneska, nebo jestli vůbec ještě někdy někde bude.

„Tebe to furt prudí, co? Zapomeň na to, musíš mít nějakou hrdost, chápeš. Nemůžeš pořád čekat, že se něco změní. Musíš věci měnit ty. A na vztahy musej věci měnit oba. Tak to je, chápeš.“

„V pohodě. Už jsem za tim. Teda, včera jsem o tom napsala písničku. Ale to byla definitivní tečka. Chceš ji pustit?“ sahám do plátěný tašky pro iPhone. Sedíme v Prašivce a posloucháme uchrchlanou nahrávku všech mejch emocí, za který si sice trochu stydím, ale nepřijdou mi úplně marný, třeba by se to dalo někde nahrát, nebo zahrát, notuju si do refrénu.
„Ty, to není úplně blbý. Seš si jistá, že to není od Nirvány? Pusť to znova.“

„Máš recht, je. Se mi to tam nějak vmotalo, no…“
„Čugy, ženy!“ přisedá si ke stolu Martin.

„Hééj, novej svetr? Dobrý soby! Jde ti k brejlím!“ chválí Pegy Martinovo nový hadry. Stejně jen proto, že Martin vloni na podzim natočil krátkej film a chystá 4 další a má svý projekty a Pegy by se chtěla naučit točit, nebo aspoň stříhat.

„Dík. Hele, slyšeli jste, že se do města vrátí Spasitel?“
„Neke! Ty vole, hustý,“ juchá Pegy a já si zase přijdu jako úplná kráva, protože vůbec nevím, kdo to je. Něco mi říká, že na Krista asi nemyslej, i když, kdyby do týhle hospody vlezl chlapík s dvoumetrovým křížem přes rameno sotva by to koho vykolejilo.

„Kdo to je?“ udělám ze sebe krávu i veřejně.

„Hééj, ty neznáš Spasitele? Není možný! Tejpek, co v Tibetu půl rok pásl jaky, pak dojel zpátky na dvojkole, sám teda, ale víš jak, vrátil se a začal dělat libový tracky. Říká se vo něm, že jeho hudba je dar z nebes. To jsou kecy. Ale vozí dobrej matroš z Jižního Améru.“

„Co má co dělat Jižní Amér s Tibetem?“ dělám ze sebe krávu i jaka naráz.

„Vím já?“ profoukne Pegy uraženě svůj poslední lok piva.

„No rozhodně, vrací se zpátky, vydělal nějakej keš hraním v Anglii a dneska se tu má stavit. Za chvíli přijde Nathan a pár kámošů. Čekaj na něj jak na zjevení,“ upřesňuje Martin, která bije a mě taky bije, ale srdce a ne v hrudním koši, ale v krku, protože tam padlo to jméno, co je mi samozřejmě úplně fuk, ale stejně se mi z něj právě teď třepe v ruce pallmallka tak, že netrefím popelník.

„Nesnáším lidi, co hrajou pro prachy. Je to pokrytecký a podbízivý. Hele, Martine, neměl bys kilo?“ Martin kývne a Pegy se blaženě usmívá nad tím, že oddálila osobní bankrot o tři piva a jeden tuzemák. Sedíme v Prašivce, protože je to tu zaplivaný tak, až to má styl a panák tu stojí půlku toho, co v naleštěnejch hospodách, kde pouští jazz z vinylu, kam teda chodíme, když zrovna je za co, ale nejsme žádný pozéři, abychom tam vysedávali od rána do večera.

Z přemejšlení o tom, jestli nejsme trochu pozérský v tom, že nejsme pozéři, mě vytrhne příchod kluků. Nathan, David, Mojo a ještě jeden týpek, co ho z nám od vidění. Chvíli přemejšlím, odkud, asi někde za barem dělá, a díky tomu nestihnu, na rozdíl od Pegy uklidit kabát z židle vedle sebe, takže ta zůstane volná.

Po rituální zdravici s prvním pivem (specialita nás Leteňáků, kterou pobuřujem ty burany z Vinohrad) se začne hovor točit okolo Mojovi cesty do Alžíru, kterou plánuje už druhej rok a stydí se sám před sebou přiznat, že nezvládne nepropít ani prachy na jízdenku do Ostravy.
„Stejně odsud jednou všichni vypadnem,“ pouští se do diskuze Nathan, „protože my, my máme sílu a vnitřní puzení. Ne jako všechny ty starý socky tady, my tady nezhnijem, protože my máme sílu jít dál a nezkejsnout v týhle blbý zemi.“

Všichni ho povzbuzujou a nadávaj s ním a já nejvíc, protože mě baví jeho rozohněnej zápal, při kterým tak krásně rozhazuje rukama a oči mu planou vášní. Kdysi jsem tohle vídala, když ses koukal do vočí mě, pomyslím si hořce, ale už přihazuju do debaty další hejty a Nathan se rozjíždí: „Stejně za všechno můžou tyhle sráči. Kvůli nim tu byli 40 let komáři, kvůli nim má tahle země zkurvenou a pokřivenou morálku, ze který se nevyhrabe dalších 5 generací. Všichni chtěj jen klid na čumění na bednu a vysedávání v hospodách a jsou liný zvednout svoje prdele a jít do světa něco tvořit, něco zažít, chápeš.“

Dědek, co po nás od vedlejšího stolu už dlouho hází zlý pohledy, se zvednd, opře se jednou rukou o Nathanovu židli a z pár centimetrů mu zasyčí přímo do obličeje: „Hele, mladej, já už tě tu nějakou chvíli poslouchám, mimo jiný, proto, že řveš jak na lesy. A rád bych ti řekl jednu věc, pěkně od srdíčka. Drž hubu, nebo ti do ní někdo dá. To se nedá moc dlouho vydržet ty tvoje kecy.“

„Hehe, serem vás, co? Vás, co jste zvládli v životě akorát tlachat nad pivem a vyšukávat parchanty stejně prázdný, jako jste vy sami, co?“

Chlapíkovi zle blejskne v očích, nadechne se ke strašlivýmu sprdu, a pak z něj jen vypadne: „Víš ty mladej, s kým vůbec mluvíš?“

„S tupou vychlastanou troskou,“ uleví si Nathan a vzápětí ucukne očima ke svejm značkovejm koženejm botám, jako by se lekl vlastních slov.
„Ty usmrkanče zparchantělá, já se menuju Jim Čert a za svůj život jsem prožil takový věci, o ktetejch se ti ani nezdá. Víš hovno, mládenče!“
„Jim Čert? Ten práskač? Che, to se máte čím chlubit,“ dodá si Nathan odvahu panákem.

„Cos to…“ zalape folkař po dechu, ale větu nedokončí. Míst toho hodí Nathanovi do skoro plnýho piva obrovskej flusanec a odkráčí. Přes rameno ještě zasyčí: „Neser se do toho, cos nezažil, smrade,“ a práskne dveřma.
„Ty pičo, tady to dneska žije,“ zhodnotí situaci David. Nathan rozpačitě odsune pivo stranou a tváří se smutně. David má recht, sedíme v Prašivce a to nejzajímavější, co se stane za celej tejden, je, že nám jeden důchodce v pletený čepičce vynadá do kreténů. A bude se o tom mluvit ještě tejden po všech kavárnách. Leda, že by přišla spása. Nebo spasitel.
V tu chvíli do dveří vlzeze vystylovaná existence v úzkých džínách z batohem z lodní plachty a koženou brašnou.

„Spasitéél, no nazdar!“ zařve David a podá si s týpkem ruku.

„Sedni si, pojď“ schazuje Mojo z prázdný židle moje věci a máchá rukou kolem opěradla.

„Sorry, borci, hned pudu, mám v hlavně takovej koncept,“ říká pomalu a potichu Spasitel. Pak mu zrak padne na Nathanovo poflusaný pivo odsunutý ke kraji stolu.
„To už nebudeš?“ a z kožený brašny vytahuje kelímek ze Starbucks.

Než se Nathan zmůže na jakoukoliv odpověď nebo varování, přeleje Spasitel obsah půlitru do sežmoulanýho kelímku a odkráčí. Skoro ve dveřích zavolá: „Díky, jsi mě spasil, nemám ani floka.“

Sedíme v Prašivce a zaraženě mlčíme. „No a kdo spasí dneska mě?“ řeknu, vlastně jen aby si něco stalo, a jdu si pro klíč od hajzlu. Cestou k baru hodím vokem po Nathanovi, kdyby si náhodou nebyl jistej, jak to vlastně myslim.

Teoretický background hispterstíví:
< ">Celej ten koncept je od zákaldu špatně, protože hipsteři, to jsou lidi obalený v banalitě. dokážu si úplně živě v hlavě představit dialogy, ale nedáš tomu žádnej příběh, protože by působil nepatřičně, protože hipsteři jsou lidi, který žijou v naprosto banálním světě a dějou se jim jen banální historky, který nejsou zajímavý na prožívání, ale možná se daj jen zajímavě převyprávět v kavárně nad kafem, když je trochu přibarvíš. Jsou to lidi který maj kapacitu na složitý mentální pochody a hlubší prožívání, jenže tenhle svět, je tak dobrej, funkční a pohodlnej, že jim nenabízí nic, co by dokázalo jejich mozky uspokojit, proto tak prahnou po něčem novým a neobjeveným, co by jim aspoň na chvíli vneslo do života nějakej pocit. Proto nikdo nikdy nenapíšou dobrou knížku o hipstrech, pokud nebude postavená na tom, že je naprosto absurdně banální. A to není žádnej hejt na hipstry, jedem v tom všichni.