Skip to content

Sny z Vermutu

Jen skrojek měsíce na tváři noci mi ukazuje, kolik dní už trávíme tady. Doma. Jasný úplněk nám zářil do oken ložnice první noci. Ložnice. Probudil zpátky život a dodal pocit. Starý cihlový dům mě tiše konejší svojí čistou vůní věků, když se vracím domů smutná a opilá nebo střízlivá a zachmuřená.

Tiše. V duši mi vázne zvláštní klid a pocit, že teď se život ukotvil přesně tam, kde si přejou všichni pijáci magických očí. Je mi nádherně. Po zádech mi zase běhá mráz a na baru stojí pět lahví campari a jedna dědkovice vyměněná za peřinu.

Dobrodružství přesunu z rozptylové loučky na tohle místo míru pod ostatky mi na pár dní sebralo dech, ale ten pád horniny z aorty stál za to. Samozřejmě, že mi občas obláček pochybnosti dopadne na bedra, ale nejsem na něj sama. Starý tichý dům si po nocích cvaká svoje melodie a vpravuje se praskotem kamení do dějin.

Zvláštní místo přilepené jakoby omylem ke stanici metra čaruje od soumraku aurou pro tohle město nezvyklou. Ještě pořád mě naplňuje údivem každá výloha malinkého krámku (i těch dvou, co jsou hned vedle sebe a na vývěsních štítech hlásají Nezbytné věci a Zbytečné věci), ještě pořád občas hledám vypínač na druhé straně zdi, ještě pořád chodím okolo hladové pračky s úctou.

Nádhera nocí v objetí a mír lehkého stravitelného stresu jako by do vzduchu rozprašovali vůni písku z Provance a já můžu v klidu za dveřmi bytu sundat cynismus a na věšák nanést pochyby o šťastném životě.

Samozřejmě, občas mě na plicích dostihne vlna pochyb. Vždyť poprvé za život bydlím na druhém břehu! Daleko ode všech, nečekala jsem tolik pocitů nového začátku. A přitom je všechno stejně na dosah jako blíž a řeka vlastně teče jen mojí hlavou.

Z razu naráz překročila jsem práh dospěla, když jsem poprvé vyprala ve vlastní pračce. Druhý den mě přepadla touha, vrátit se k mamince (poprvé za dva roky samostatného žití!), když jsem si uvědomila, že neumím zašít ponožku. Naštěstí, nejsem na to sama.
Dění se mění a nikdy dřív bych nevěřila, že dokážu běsům nasadit obojky a hladovět je krmením z misky na řetězu. I když některé dny i tonic s ginem chutná sladce v porovnání s vesmírem, duši nechávají pařáty na pokoji.

Dej Bogu, ať podzim nerozvíří bleděmodrý chrobáky v mojí hlavě a já můžu v klidu žít. Doma máme tajemnou komnatu, co vede dál, do králičí nory po štaflích, a taky špajz, kam se vejdou všechny tajemství.

Nenápadný půvab uzlů kolejí seškvařených v místě spoje s vesmírem a ranní mlha v údolí, co začíná pár kroků za oknem, mi ztichlou noční čtvrtí šeptá do vlasů, že dospět je super. Krása střídá nádheru a já miluju svůj život. A svého muže. Toho hlavně.

L.

Přidej komentář

Tvůj email nikdo neuvidí. Požadovaná pole jsou označena *
*
*