Skip to content

Sladká chuť piva

Máslojedy 3. 7. 1866

„Měl jsem se na to vybodnout rovnou. Přestrojit se třeba za ženskou a zdrhnout, třeba.“

„Slyšel jsem vo jedný, ženský. Převlíkla se za koně a nechala se vzít k Turkům do armády. Chtěla se pomstít tomu svýmu, že ji vopustil, tak se dala k nepříteli. Ale ženský neberou, tak se převlíkla za koně i s vocasem. Pak na ní jeden nased‘ a jí luplo v zádech, že už se nenarovnala.“

„To se mi moc nezdá.“ řekl třetí a upil piva.

První si smetl smítko z nohavice a natáhl si nohy na mrtvého Rakušáka, který ležel před ním. Síra ze všudypřítomného střelného prachu ho svrběla v nose. Popotáhl a odplivl si: „Kdo myslíte, že vyhrává? Co když vyhrajou a potáhnou tudy zpátky?“

„Tak svlečeš uniformu, zahodíš kvér a jdeš taky. Je mi srdečně jedno, kdo vyhrává. Hlavně chci už domů.“

Nejmladší, sotva dvacetiletý, se na něj zvědavě otočil: „Pustí nás už? Slyšel jsem, že jsou války, co se vlečou třeba roky. Měsíce a měsíce jenom pochody, mrtvý lidi, polomrtvý lidi, lidi, co maj bejt mrtvý a tak.“

„To nevím teda. Bejt tu ještě o den dýl, nechám se snad zastřelit. Ještě pivo?“

Všichni tři se zahleděli mimoděk k protějšímu kopci. Jízda pod palbou dělostřelectva postupně ukrajovala metry směrem k horizontu, ačkoliv s každým výstřelem z děla koní ubývalo. Všichni tři si přiťukli dřevěnými číškami.

„Stejně mi nepřijde moc fér, že jim tu krademe to pivo.“

„Válka je kurva, ne naše kojná. Ber, dokud dává.“

„Já myslím, že ho nekrademe. Že tu na nás ta hezká řádka sudů prostě čekala jako důkaz boží prozřetelnosti. Protože kterej vůl by měl za barákem vyrovnanejch 12 sudů s pivem.“

„Já vám nevím, mně to pivo přijde hrozně sladký…“

K bezvládnému tělu opřenému o protější stavení přiběhl obrovský pes. Napřed mrtvému něžně olízl pramínek krve vytékající s úst a pak mu s divokým škubnutím vytrhl masto z tváře tak, že zasvítila bílá kost. Znovu začalo pršet.

„Takhle jsem si vždycky představoval středověk. Furt temno, potoky bláta a déšť. A v tom ty lidi zacákaný od bahna, asi jako my a stejně zoufalý a smutný. A do toho žádnej tabák, ani nic, že jo.“

„No, temno hlavně bude, až zjistěj, že se tu zašíváme. A fakt je to pivo málo hořký.“ přidal se k pochybám druhý.

„Zašíváme, nezašíváme. Nikdo nám nedokáže, že nejsme mrtvý.“

Druhý si promnul vous. Nad hlavou mu prolétl krkavec. Černý pták během pár mávnutí křídel zmizel v husté mlze, která se rozprostírala po krajině a tlumila zvuk neustávajících výstřelů z děl.

„Stejně to bylo dost na nic, jak tam dopadla to koule. Jak křičej. To asi budu slyšet do konce života, jak vždycky zařvou, když je to vezme.“

„Jo, to bylo vo pár sáhů. To byla přesně ta chvíle, kdy jsem si řek’ že to balím.“

„Hm, zařvou, to je fakt. Jdu pro tabák,“ zvedl se třetí a začal prohledávat kapsy nejbližším vojákům, ale nikdo z nich u sebe nic zajímavého ani cenného už dávno neměl. Obešel sudy, o které se opírali zády jeho dva druhové.

„Chlapi, pojďte se kouknout,“ mávl na ně. Ve stejné poloze jak seděli oni doteď, seděl z druhé strany o sud opřený velitel pluku. Oči třeštil před sebe a záda měl naprosto rovná. Hrot bodáku mu procházek přímo žaludkem držel ho k sudu přišpendleného jako obrovského motýla. Sytě rudá krev prosakovala ven přes modrý kabátec a kolem rány vtékala dovnitř do sudu.

„Francku, hlavně se ho teď nesnaž sundat. Ten sud by vytekl.“ řekl nejstarší a usrkl z poháru.

Přidej komentář

Tvůj email nikdo neuvidí. Požadovaná pole jsou označena *
*
*