Skip to content

Poslední den lidstva

Začalo to vcelku dobře. Mohla to být reklama na comeback Europe, nebo jen nějaká meteorologická anomálie. Pak to začalo. Obloha se zatáhla a k zemi začala zhusta pršet holubí pírka. Snad holubí. Padala celé dva dny a ulice pokryla vrstva nadýchaného, na okrajích opáleného peří a malých křupavých kostřiček neznámých tvorů.

Po ránu sousedi ometali novou vrstvu peří ze svých škodovek a fordů malými smetáčky, jako by právě padl sníh. V rádiu upozornili, že došlo k přepólování země.

Adama ovšem mnohem víc, než přetočený jižní pól trápila klidná odevzdanost, se kterou všichni vzali blížící se konec. Do tmavého nebe rudě vytetovaná časomíra nadepsaná „Final Countdown“ neúprosně krájela minuty a hodiny, které zbývaly. A nikdo přesně nevěděl, do konce čeho.

Pak vláda vydala rozkaz, že všichni, kdo se pokusí chovat nestandardně, tedy rabovat, šířit paniku nebo předstírat mesiášství, mají být okamžitě zastřeleni. Otcové od rodin dostávali na ministerstvu pušky, aby si celou věc vyřešili předem, v klidu v rodinném kruhu a bez mrknutí oka pak stříleli vlastní děti před zraky svých žen. Pár dní před koncem světa ztratil lidský život veškerou hodnotu.

Zbývalo posledních 30 hodin, z nichž ani jedinou nechtěl Adam ztratit sezením v práci. Chvíli pozoroval déšť peří venku a pak bez jediného slova vyběhl před budovu.

Chuť, se kterou utekl z práce, ho opustila na prvním rohu. Kam mohl jít? Jak chce strávit poslední den života? Příbuzné nerad vídal byť o Vánocích, natož v předvečer Apokalypsy. Zkoušel volat pár kamarádům, ale telefonní sítě byly chronicky přetížené. Samozřejmě, mohl třeba jít k Hedvice, zazvonit na její dveře a říct, ji, že ji miluje a chce s ní umřít. Ale jednak to bylo neuvěřitelně patetické, jednak to nebyla tak úplně pravda a jednak byla Hedvika, jeho poslední holka, už půl roku těhotná s někým úplně jiným, než s ním.

Celou noc prochodil křížem krážem po městě. Obloha byla rudá ubývajícími číslicemi, po ulicích se toulali další malátní chodci, a opravdu, občas zahlédl někde lesk, hlaveň pušky, K ránu se Adam dopotácel domů a s lahví pálenky v ruce usnul. Probudil se zpocený ze špatného snu a ještě se zavřenými víčky se mu v hlavě promítlo předcházejících pár dní. Hlasitě zaklel a upřel oči k obloze. Poslední 4 hodiny.

Dopotácel se z postele na záchod, stáhl pruhované trenky a drbajíc se na hlavě usedl. Rukou šmátl po ruličce s papírem, která se mu na prázdno protočila v ruce.

„No do hajzlu, končí vesmír a já se ani pořádně nevyseru,“ ulevil si nahlas, oblékl se a vyšel ven. Na ulicích bylo pusto. Dobelhal se, snad instinktivně, k nejbližší večerce. K jeho překvapení bylo otevřeno. Vešel dovnitř a nejistě pozdravil mladou prodavačku. Koutkem oka si všiml, že má na jmenovce napsáno Eva.

Bloudil mezi regály a přemýšlel, proč sem vlastně přišel. S myšlenkou na smrt sáhl po krabičce kondomů a z košíku s ovocem vylovil jedno jablko. Donesl svůj nákup před pokladní, opřel se o pult a mrkl na ní. „Víte, slečno, napadlo mě… Než to všechno skončí, já jsem Adam, vy Eva, nechcete si se mnou odskočit tady dozadu založit nový rod?“ a ukázal směrem ke skladu.

„To si snad děláte prdel! Okamžitě vypadněte!“ štěkla na něj, Adam po ní hodil teď už bezcennou dvoustovku a pakoval se z krámu. Když se na chodníku zakousl do jablka, hořce si uvědomil, že si zapomněl koupit toaletní papír.

Stavil se domů, popadl v baru láhev ruské vodky, kterou si schovával pro zvláštní příležitosti a zase vyšel na ulici. Byla tma, ale to neznamenalo vůbec nic. Tma byla v poslední době pořád. Vydrápal se na kopec kousek od jeho čtvrti a shlížel dolů na město. Tlustá a špinavá řeka měla temnou barvu menstruační krve a na městském obchvatu stála auta těsně za sebou v dlouhé koloně, která se nehnula ani o centimetr. Jako by snad bylo kam utéct.

Seděl na kopci, kouřil cigarety a upíjel hřejivou čirou tekutinu z lahve. Nemyslel vlastně ani na nic. Když ciferník božích mlýnů ukázal za minutu konec, zhluboka se napil, polkl a zavřel oči…

Přidej komentář

Tvůj email nikdo neuvidí. Požadovaná pole jsou označena *
*
*