Skip to content

O strachu

Mám strach často. Když někdo blízko křičí, nebo když se něco pokazí. Je to iracionální strach, odněkud z hloubi a vím, že nemá opodstatění, a tak se ho snažím nedat najevo.

Jenže teď mám strach trochu jinak. Trochu víc. Z lidí okolo. Z těch, co se taky bojí. Šikují se a svoje strahy slévají do agrese a agresivity. Staví šibenice, vyhrožujou nejen na sítích, ale už i v ulicích. Strach o svoje místo na slunci vtělili do představ o podvratných imigrantech živených bojovnou rétorikou politiků, kterým chybí téma, a nepřesných médií, kterým chybí chuť věci uvádět do kontextu.

I poměrně moudří a sečtělí lidé propadají na základě „zaručených“ svědectví z druhé nebo třetí ruky větší nebo menší paranoie a navrhují tu drastičtější, tu smílivější opatření, která mají zabránit… Čemu vlastně? Vpádu barbarů? To je u země, která si na nejvyšší post zvolila velmistra buranství trochu zcestná obava. Každý jednotlivec, který přijde, bude mít vyšší morální kredibilitu, než český národ jako celek.

Samozřejmě, mohla jsem znechucení nad rasistickou radikalizací celé společnosti shrnout do vtipného statusu a nahonit si ego o pár lajků, ale jde to tak rychle, že jakákoliv včerejší nadsázka se stává do rána realitou. A zatímco v hospodách se brojí proti muslimům, Rusko zpochybňuje nezávislost pobaltských republik a s děsivou (skutečnou a opodstaněně děsivou) arogancí zkouší, kolik ze zmatené Evropy si ještě může ukrást silou a kolik bude muset koupit.

#vstupenka

„Bůh není.“

„Hm.“

„Řikám ti, Aleši, bůh to není. Robin je sice dobrej dýdžej, ale zas tak boží ne. Kdybys slyšel, jak to jedou některý borci u nás v Berlíně, to bys teprve čuměl.“

„No jo, u vás v Berlíně, já vím. Zdejší večírky jsou proti tomu hadr, to už jsi říkal, když jsi přijel minule, Ivane.“

Pokračování ›

Předsevzalá

říkám to nerada
ale přestávám pít

říkám to nerada
protože už teď je jasný
že to není pravda.

35

stárnu a dost mi v ksichtě hrubnou rysy
už nejsou hezký holky, už jsou jenom kompromisy

Ranní rituály

Přemejšlim, jestli jsem taky jogín
když si dávám každý ráno svůj pozdrav slunci
zdravíme se kafem a cigárem
i slunce se chce v klidu nasnídat, blbouni

Generace Y_2.0

Máš strach? Samozřejmě, že máš strach. Žiješ ve světě, kterej je ti velkej a složitej a nikdo tě s ním neučil, protože se do globální vesnice propojil přímo pod tvejma rukama a ty jsi ten, kdo je přece domorodec a kdo tomu má rozumět.

Jenže všechno je opravdovější a děsivější než se zdá zpoza modrý zdi snů a nářků, a tak se ti pořád svírá hrudní koš úzkostí a pořád hledáš někoho, koho by ses chytil za ruku, když se zrovna trochu lekneš vesmíru, někoho kdo by líp zahrál, že ví, co dělat a dokáže si alespoň na venek upřít chronickou ustrašenost.

Pokračování ›

Tygr a horečka

Měl jsem sen. Byl to tygří sen.

Když jsem jako malý chlapec poprvé vážněji onemocněl, mohlo mi být tak sedm osm let, upadl jsem to léto do těžké horečky. Poprvé jsem zakusil pocit do běla rozpálené kůže, tavících se kostí a očí ztěžklých žárem tak, že nedovolují nic než se probouzet z hlubokého spánku do blouznivých polobdělých halucinací a upadat zase zpět do temnot nevědomí.

Nezáleží již na tom, jaká nemoc mne tehdy sužovala. Chci vyprávět o snu, který se mi tehdy počal zdát. V horečnatých halucinacích jsem se pravidelně ocital uprostřed jakési louky, sám, zcela opuštěný uprostřed nekonečného lánu vysoké trávy, která převyšovala můj tehdejší drobný vzrůst o dobrých deset centimetrů. A zde na mne vždy číhala ukrytá obrovská kočka, tygr, jak jsem se později dozvěděl z obrázkových encyklopedií zvířat.

Pokračování ›

Teta Zkáza radí

Krátím si těšení na konec světa
poeta, troska nebo snad feťák?
nabídkou osudů listuju znuděn,
všechno jsme byli… všechno zas budem

Zkouším si ve verzích
příběhy budoucí
vesmírem plácám se
neplavec – tonoucí

Zkouším si z rozmaru
úbory umrlčí
konec už začal
…a jen tak neskončí

Antonín Paduánský

když brečíš a prší nad střechami
pak k nebi tisknou se věže kostelů
ač ve dvou, tak pořád hrubě samy
gotičtí svědci našich průserů

Sociální sebevražda

věším si na zeď svoje šrámy na duši
předtím je fotím na instagram
a dávám jim rámy a srandovní hashtagy
#rozchody, #úmrtí, #postkoitální_deprese
jen si asi brzo budu muset pořídit větší byt
dochází mi místo na stěnách
a ubejvaj followeři
nikdo na to nemá žaludek

chceš se stavit mrknout na moji sbírku?