Skip to content

O strachu

Mám strach často. Když někdo blízko křičí, nebo když se něco pokazí. Je to iracionální strach, odněkud z hloubi a vím, že nemá opodstatění, a tak se ho snažím nedat najevo.

Jenže teď mám strach trochu jinak. Trochu víc. Z lidí okolo. Z těch, co se taky bojí. Šikují se a svoje strahy slévají do agrese a agresivity. Staví šibenice, vyhrožujou nejen na sítích, ale už i v ulicích. Strach o svoje místo na slunci vtělili do představ o podvratných imigrantech živených bojovnou rétorikou politiků, kterým chybí téma, a nepřesných médií, kterým chybí chuť věci uvádět do kontextu.

I poměrně moudří a sečtělí lidé propadají na základě „zaručených“ svědectví z druhé nebo třetí ruky větší nebo menší paranoie a navrhují tu drastičtější, tu smílivější opatření, která mají zabránit… Čemu vlastně? Vpádu barbarů? To je u země, která si na nejvyšší post zvolila velmistra buranství trochu zcestná obava. Každý jednotlivec, který přijde, bude mít vyšší morální kredibilitu, než český národ jako celek.

Samozřejmě, mohla jsem znechucení nad rasistickou radikalizací celé společnosti shrnout do vtipného statusu a nahonit si ego o pár lajků, ale jde to tak rychle, že jakákoliv včerejší nadsázka se stává do rána realitou. A zatímco v hospodách se brojí proti muslimům, Rusko zpochybňuje nezávislost pobaltských republik a s děsivou (skutečnou a opodstaněně děsivou) arogancí zkouší, kolik ze zmatené Evropy si ještě může ukrást silou a kolik bude muset koupit.