Skip to content

O smutných očích Rexe paní Majerovičové

Jsou tvorové, kteří jsou zrozeni, aby změnili svět. Ježíš, Otto Hahn nebo Lady Gaga. Rodí se předurčeni posunout celý svůj druh dál. Je ale jen v jejich rukou, co pro budoucnost planety udělají. Takový tvor se rodí jednou za desetiletí. Bohužel, i mistr tesař se někdy utne. Oním vyvoleným tvorem byl pro tentokrát Rex, huňatý, dobrosrdečný pošťácký pes.

Čtyřnohý mesiáš se za svého života nestal mučedníkem, neboť jeho majitelé se o něj tuze dobře starali. Mladá paní Majerovičová brala každičkého rána Rexe s sebou při svých pochůzkách po městě. Procházeli spolu vždy těsně po svítání uličkami pohraničního městečka, okolo rozpadlých plotů a malých schoulených stavení. Rex na oko škádlil psíky ze sousedství, ale nikdy žádnému neublížil, přestože si byl dobře vědom své síly. V očích mu hrály veselé plamínky radosti, které jen občas vystřídal záblesk pravého vlka. To obzvlášť pokud někdo huboval jeho pána za nedoručený dopis.

Mladá paní poštmistrová pokaždé uvázala Rexe k patníku na kraji náměstí, přímo před výlohou řeznictví, a odešla vyřídit, co bylo pro ten den třeba. Rex mezitím upíral oči na šťavnaté kousky telátek a kuřat za sklem. Nejvíce si ovšem oblíbil vystavenou vepřovou hlavu. Stál tam, nasával vůně a na každém, kdo z krámu vyšel, visel svýma obrovskýma očima plnýma proseb. Jeho dobrosrdečná kukadla se v tu chvíli naplnila tak obrovským smutkem a úpěnlivostí, že nad tou krásou srdce usedalo.

Začalo se dokonce v městečku povídat, že se poštmistrovi o psa špatně starají, když prý má tak smutný pohled. To se jeho pánů velice dotklo, a tak mu paní Majerovičová každý den skočila do řeznictví alespoň pro hrstičku odřezků, aby ji sousedi nepomluvili.

Rex prožil dlouhý a šťastný život plný porcí kuřecích pařátů, a když už byl starý a skoro hluchý, srazilo ho jednou před domem policejní anton. Majerovičovi se pro svého miláčka něco naplakali. Když duše černého ovčáka stanula před božím soudem, chytala se slovutná komis za hlavu, jak tento požehnaný tvor, mesiáš, vyplýtval svůj čas. Přemýšleli, co předal dalším generacím a jak posunul vesmírný řád.

Drbali se na hlavách, vztekle podupávali a Rexovi už začínala být dlouhá chvíle, tak zkusil svůj osvědčený trik. Vyvalil oči, zakňučel a čekal, kdy přijde pravidelná porce masa. Nebeský výbor jako jeden muž zjihl a začali po jednom pejska drbat, laskat a shánět pro něj něco k snědku. V tu chvíli bylo jasno. Všichni psi měli od té doby po Rexově vzoru v očích zakletou smutnou krásu, která se dotýká až samotného středu srdce a obměkčí i největšího sobce.

Přidej komentář

Tvůj email nikdo neuvidí. Požadovaná pole jsou označena *
*
*