Skip to content

Mít co říct podruhé

Podstata světa je treskovitě dialektická, takže si nikdy nemůžem bejt moc jistý…

„No a víte pani, jak to s nima nakonec dopadlo? No, to radši ani nechtějte vědět! Znáte to, bylo to už takový vyčpělý a von pořád ponocoval, jak hledal tu outěchu v ontologi.“

 „V ontologii? No kdo to kdy slyšel! Měl se zdál vod začátku nějakej divnej…“

„No v ontologii, dyť vám to povidám. No a vona z toho byla celá běsná, umíte si to představit, no né?“

 „Jo, to znám, to já bejvávala běsná, ale to už je let, ty kolena, víte jak, že jo?“

„No a vona jak běsnila, tak von si přítáh domů blechu! Jo jo, blechu, přesně tak, prej ji sbalil v posilovně nebo na čaji, co se tak řiká. A vona, míto toho, aby převlíkla postele, tak jak byla běsná, normálně se vod ní nechala vyštípat!“

Šmarjapano, no to snad né, co je to za lidi?“

„No a pak, žalem, jak ji ta blecha vyštípala se z ní stala stresotreska, čehož využila jeho tchýně, znáte ji viďte?“

No bodejť, to byla dycky srdečná ženská, ta jeji máma“

„No a vona, jak se z tý maldý stala ta steskotreska, nebo co že vono to… Tak vona ji normálně bezvostyšně narvala do konzervy, jak tu sardinku, to jsou dneska lidi coo?“

Přidej komentář

Tvůj email nikdo neuvidí. Požadovaná pole jsou označena *
*
*