Skip to content

Malí hrdinové

„Tak aspoň jeden za všechny,“ svolil po dlouhém žadonění vytáhlý zrzek, zatímco kopal do štěrku na kraji návsi. Hlouček asi desetiletých chlapců, který ho obklopoval, ihned ztichl v očekávání dalšího vyprávění. Některým z nich ještě pořád rudly uši při vzpomínce na včerejší stručné převyprávění nejzajímavějších pasáží Milence lady Chaterleyové.

„Tak teda jeden příběh za všechny,“ zopakoval. „Třééba… Před měsícem jsem četl, v jedný takový knížce od týpka, co se jmenoval Nitzsche, že bůh je mrtvej,“ protáhl Matěj pražským přízvukem.
„No a dál?“ odvážil se jeden z posluchačů.

„Jak dál? To je ti málo? Znamená to, že tvoje babka kecá, když říká, že nesmíš mluvit sprostě a mlátit uječený holky, protože bůh to všechno vidí,“ obořil se na něj sečtělý z pozice o dva roky staršího.
„Nech moji babku na pokoji!“ pokusil se malý o obranu.

„No počkej, takže, jako… nemusím s dědou v neděli do kostela, když bůh umřel?“ pustil se do rozpravy i Karel Chudoba.
„Jasně, řikám ti, úplně zbytečný vstávání.“
„No, a to jako děda, neví, že bůh natáhl bačkory? A farář taky ne? Proč to neříkali ve zprávách?“
„Nevím. Ale myslím, že farář si asi něčeho všimnul, je v poslední době dost divnej,“ pokusil se Matěj uzavřít téma.

Skupinku výrostků ale rozhodně přitahovala myšlenka na svět, kde se o víkendu nemusí na mši a může se střílet vzduchovkou po vrabcích. Najednou všechny zákazy v jejich myslích padaly jako domky z karet. A to jen díky tomu, že bůh umřel. Jako by nebylo všetečných očí rodičů a sousedů. Důvodem pro každou pokaženou srandu se stal bůh. A ten tu teď nebyl.

Chvíli se poflakovali po asfaltu rozpáleném červencovým sluncem a plánovali si, jak s touhle nově nabitou svobodu naloží, až se vrátí z prázdnin domů.

Zpětně pak nikdo z nich nedokázal říct, kde se vzal ten hloupý nápad ověřit si absenci vyšší moci a pomstít se za drobná příkoří. Plán ale zněl jasně. Počůrat kostel.

Jak stoupali do kopce ke svatostánku, zpomalovali krok, jako by je opouštěla kuráž. Na místě ale vyhrála touha zůstat hrdinou a nebýt za toho, co trhá partu. Jako poslední přistoupil ke zdi s rozepnutými kalhotami Karel Chudoba. Svůj protestní čin konali se vší vážností. Zvrhlou posvátnost chvíle přerušilo policejní auto projíždějící směrem na okresní město.

Než si překvapení chlapci stihli pozapínat poklopce a dát se do běhu, z policejního auta se ladně vymrštili dva postarší muži zákona. Rozzlobeně a rozpačitě hleděli na promáčenou žlutou omítku a zelené tváře městských dětí. Po krátké poradě se rozhodli pro improvizovaný výslech přímo na místě činu.

Každého z hochů si brali stranou ke stodole. Nemajíce možnost jakkoliv je legitimovat, tázali se jich, čí jsou a co je vedlo ke konání potřeby na tomto místě. Celá skupinka zvolila jednotnou taktiku. Při dotazu na jméno se vydávali za svého neoblíbeného, momentálně nepřítomného kamaráda. Všichni za jednoho.

Přidej komentář

Tvůj email nikdo neuvidí. Požadovaná pole jsou označena *
*
*