Skip to content

LOL

Vladimír si otřel dlaní čelo. Chvíli přemýšlel, jestli zalézt pod stůl a dělat, že se vůbec nic z toho neděje. Pak se rozhodl zvolit přeci jen dospělejší řešení a zkusit aspoň vnímat pokyny vedoucího vydání k jeho dnešní práci. V posledních letech zažíval v redakci tyhle stavy častěji než dřív, ale dneska mu mozek obzvlášť vypovídal kontakt s realitou.

„Hele, jak jsem říkal, 2 000 znaků max, spíš míň. Karel má nemocný dítě, takže si nafasuješ erární foťák a nějak to zvládneš sám, stačí jedna dvě hezký, když bude blbý světlo, tak to kluci vytáhnou, znáš to. Jo a auto není, maj ho sporťáci, ale to dáš sockou, nebo si vem tágo na fakturu.“ Vladimír apaticky přikyvoval a kreslil si při tom do bločku malé pokroucené penisy. Vedoucí vydání, oslizlý plešatec okolo padesátky, vítězoslavně dokončil svůj monolog, přátelsky Vladimíra poplácal po zádech a odešel významně tlachat ke stolu nové stážistky ze Slovenska. Vladimír si vyhledal nejbližší spoje a na telefonu naťukal esemesku Radimovi, kterého měl ale uloženého pod lakonickým Celer:„Večer v bárku, pičo, budem slavit.“ Ještě než si stihl dojít pro foťák a zkontrolovat baterku v diktafonu, pípla mu odpověď: „Jasná. Co slavíme?“ Vladimír unaveně vydechl a začal psát cosi, co obsahovalo spoustu sprostých slov bez jasnějšího kontextu. Pak se zarazil, zprávu smazal a začal znova. „Jestli přežiju tu dnešní repku, budu to muset zapít. Jo a taky mi ráno umřel fotr.“ Na konec zprávy přidal povzbudivě mrkajícího smajlíka, i když si byl jistý, že to jejímu vyznění spíš uškodí, než prospěje.

Bylo vedro a dusno. Vladimír se potil v košili s dlouhým rukávem, protože ještě ráno existovala šance, že půjde na tiskovku ministerstva, ale přišel do práce o deset minut později, takže tam vedoucí vydání poslal slovenskou stážistku. Vladimír se na něj nezlobil, protože, jak věděl od jeho ženy od vánočního večírku, nespí spolu už víc než deset let a každá příležitost, byť hypotetická, se musela vydřenit do dna. Odpověď na neveselou zprávu přišla, když se Vladimír marně snažil na festivalu najít stánek s pivem: „LOL. Teda, spíš RIP. V půl sedmý jsem tam.“ Vladimír strčil telefon do kapsy a znovu se rozhlédl po areálu výstaviště. V tom se za ním ozval stařecký, ale velmi energický hlas.

„Ale pane inženýre, kde vy se nám tu berete?“ Vladimír se snažil nasadit co nejpřátelštější úsměv a otočil se po hlasu. „Jsem tu pracovně, pane docente, píšu tady o tom reportáž,“ poklepal Vladimír na tašku s foťákem a potřásl si rukou s šedovlasým drobným chlapíkem ve flanelové košili. „Můj student. Absolvoval s… Absolvoval,“ vysvětluje docent mladšímu kolegovi, na kterého zjevně novinářská aura udělala dojem. „Vy jste od novin? Výborně, za patnáct minut vyhlašujeme soutěž o tuřín roku, to si nesmíte nechat ujít!“ Vladimír velmi nenápadně protočil oči v sloup, konec konců, nedivit se ničemu bylo součástí jeho pracovní smlouvy, matně si vzpomínal, že za to bývaly i bonusy.

Přetrpěl celé vyhlášení, pokusil se co nejlépe vyfotit šťastného pěstitele nejkrásnějšího tuřínu roku a zkusil se nenápadně vytratit. Těsně před bránou ho ovšem znovu odchytil pan docent. „Víte, já stejně nikdy nezapomenu na tu úrodu smržů vašeho otce v devadesátem osmém. Já toho na fakultě viděl hodně, ale tohle, tohle teda ne. Úplně mě to dojímá, když si na to vzpomenu.“ Vladimír si vzpomněl na telefonát z dnešního rána. „Selhání, kolaps, nepodařilo zachránit, tělo, zařídit, vyzvednout osobní věci, smluvit datum pohřbu.“ V hlavě mu zněly jenom slova a zbytky vět, ale jejich smysl si velmi dobře uvědomoval. „Že pana otce pozdravuji!“ vytrhl ho z transu opět docent. Ačkoliv se Vladimír až doteď cítil vlastně spíš otrávený zařizováním, která ho měla čekat, najednou se mu zvedl žaludek a věta, kterou chtěl říct, se mu vzpříčila v krku tak mocně, že málem Zemi živitelce vrátil všechno, co si od ní toho dne vzal, včetně langoše s kečupem. „Budu,“ vykoktal ze sebe nakonec a vypotácel se z areálu. V redakci pak vypotil text na autopilota a na 1980 znaků přesně. Fotky šťastných pěstitelů a nablýskaných zemědělských strojů předal kolegům, takže mohl v baru v klidu sedět sám už od 17.50.

Vladimír byl jednak rád dochvilný a jednak, to možná ještě víc, byl rád sám. „Co sem zase lezeš, ty vole? Si myslíš, že je někdo na tu tvoji protáhlou držku zvědavej?“ spustil na lehké konverzační vlně barman, když mu nesel první pivo. „Dneska ne, Peky, sorry, dneska nemám náladu,“ vykoktal ze sebe unaveně Vladimír a obrátil do sebe polovinu piva. Barman pokrčil rameny a vrátil se k pípě. „Co seš dneska zelenina?“ halekal na něj barman zpoza výčepu. Vladimír si unaveně promnul oči. „Nic zásadního,“ doexoval pivo a nechal si rovnou přinést druhé. „Hele, když tě tak vidim… Víš co? Něco pro tebe mám.“ Vladimír udělal protáhlý obličej. „Vodku dneska ne…“

„Hovno vodku, dám ti vochutnat nejlepší pálenku na světě.“ Vladimír se zatvářil zvědavě. „Mám to vzadu. Nesmím ti říct, co to je, vlastně bych ti to neměl ani nelejvat, ale nějak cejtim, že to dneska potřebuješ. Vydrž,“ Vladimír vyčkával, za pár minut se barman vrátil a s obřadným výrazem nesl malého panáka jemně nazlátlé tekutiny. Vladimír znalecky přičuchnul, vonělo to jako ovocná pálenka s podivným podtónem, který ani letitý pijan jako Vladimír nedokázal rozklíčovat. Naznačil ťuknutí a obsah do sebe naklopil na ex. Na chvíli se mu zatmělo před očima, hrdlem se mu rozlilo nebývalé blaho, pak se mu na sítnici na zlomek vteřiny objevil výjev, jak obtloustlá, zhruba padesátiletá žena v květovaných šatech zalévá zahradu. Zaklepal hlavou, aby se naprosto cizorodé představy zbavil.

Barman se na něj zvědavě zíral, Vladimír mu ukázal palec nahoru. Musel uznat, že pití bylo nejen kromobyčejně dobré, ale zůstaval po něm jakýsi pocit nevysvětlitelné pohody, radosti… Do baru s halekáním vpadl Celer, praštil Vladimíra po zádech, a pak se ho pokusil velmi nemotorně obejmout.

„Mrzí mě, to kámo,“ pokusil se o soucitný tón.

„Mě ani ne. Můj fotr byl zmrd a ty to víš.“

Celer pokýval, na stole mu přistálo pivo. Barman ještě gestem Vladimírovi naznačil, aby pomlčel o

tom, co se stalo, a odešel. Celer zvedl svoje pivo k přípitku.

„Tak na tvýho fotra!“

„Na jeho spokojeně tlející mrtvolu.“

Další den na poradě přiběhl šéf o patnáct minut později a běsně valil oči. „Chápeš to? Chápeš to, ty vole? Takovej tip a ta kráva slovenská to zmrdá. Jen se představila a hned ji zavěsili. Ty vole, fakt, co to sem vozej za materiál. To mohl bejt kapr jako kráva.“ „O co jde?“ nadhodil konverzačně Vladimír z pod milosrdného závoje zbytkových promilí. „Senzace chlastovýho průmyslu. Novej rodinnej lihovar totálně válcuje kvalitou všechny zavedený značky. Ale recepturu si držej pod pokličkou přísnějš než Hrad Zemanovy chorobopisy. Nikdo se k nim nedostal ani na rozhovor. Totálně mediálně nepřístupný.“ „Dáš mi na to tři dny?“ zeptal se Vladimír s vidinou proflákaného zbytku týdne. „Cejtíš se na to, jo? Ale opovaž se mi v pátek říct, že nic nemáš. A ten text o letošní úrodě brambor chci
v poledne na stole.“ Vladimír přikývl.

Tentokrát seděl v baru sám Celer, otráveně si s barmanem podával jointa a tiše úpěl. Vladimír vtrhl
dovnitř v 18:47. „Sorry, zdržela mě úroda brambor.“ Barman se uchechtl, ale Celer chápavě pokýval
hlavou. „Zlatý brambory, ty vole. Já jsem dneska totál v hellu. Řikal jsem si, v píárku ti bude dobře, kámo, samý hezký zprávy, samý hezký klienti. Ale Žufánek mi už od rána žhaví telefon.“ Vladimír se zhluboka napil piva. „Žufánek, to je ten s tim chlastem, ne?“ „Jo, to je von, může se posrat, že nějakej borec začal pálit nějakou sračku, řiká tomu LOL.“ „Počkej, to teď píšu,“ skočil mu do řeči Vladimír.

„Vidiš. No rozhodně, mistr má pocit, že mu vykrádá byznys plán. Ale jako registrovaný značky má jen OMG a OMFG, takže smolík, z toho by nic nevytřískal ani Dalík.“ Barman se neklidně ošívá. „Tak jako prr, LOL není žádná sračka.“ Vladimír vycítí svoji šanci. „Ty to znáš?“ „Jasně, co si myslíš, že si tu včera…“ pak se zarazí. Celer zbystří taky. „Ty to tady máš?“ Barman se začne urputně věnovat mytí skla. „Ne. Nemám. A vůbec, zavíráme. Poslední objednávka.“ „Počkej, je sedm,“ zkusí to na něj oba, ale barman je neoblomný a naúčtuje jim každému po dvou pivech.

Další den ještě před cestou do redakce Vladimír netrpělivě vytáčí číslo, které dostal od slovenské stážistky. „Dobrý den, u telefonu Vladimír Machula…“ Než stihne říct jméno své ctěné tiskoviny, skočí mu do řeči autoritativní hlas. „Machula? Počkejte, to by asi šlo, to tady vidím. Kontrolní otázka: Datum narození otce?“ Vladimír zaraženě vyloví v paměti příslušný údaj. „V pořádku, už to bude trochu na knap, ale hodí se vám to dneska ve dvě? Mám tam skulinku.“ „To by šlo,“snaží se Vladimír skrýt nadšení v hlase. Když zavěsí, dá si imaginární high five s fíkusem a vydá se radostně do práce.

V 13.57 Vladimír netrpělivě přešlapuje před prvorepublikovou vilou na Ořechovce. O tři minuty později se osmělí a zazvoní. Ihned mu otevře perfektně upravený muž v černém obleku. „Vítejte, pane Machula… Už to tu máme, domluvili jsme expresní převoz, abychom stihli dostat to nejlepší. V tom nejlepším stavu.“ Vladimír udiveně následuje muže dovnitř do vily. „Jinak, samozřejmě, dovolte, abych vám vyjádřil svou nejupřímnější soustrast, a zároveň potěšení nad tím, že jste si vybral naši společnost. Začneme prohlídkou provozu..“ Vladimír nenápadně pustí v kapse diktafon a následuje muže bez zbytečných otázek. Na bohatě zdobenou secesní halu navazuje sklad ovoce.

V bednách jsou úhledně vyrovnané švestky, jablka, hrušky, ale i mrkve, lilky a další druhy ovoce i zeleniny. „Kvalitní suroviny jsou pro nás od nepaměti základ. Promiňte, asi jsem se v tom spěchu ani nepředstavil, Mann, Alexandr Mann, potřásá srdečně překvapenému Vladimírovi rukou. „Pokračujme závodem dále, obeznámím vás s procesem kvašení a následného zpracování.“ Ve Vladimírovi se ozve ješitná struna a nedá mu to. „To snad nebude nutné, o fermentaci jsem psal diplomovou práci. O fermentaci smržů, přesněji.“ „Smržů, říkáte? To je zajímavé. To budeme muset vyzkoušet.“ „Výsledky byly velmi neuspokojivé,“ dodal skromně Vladimír, ale Alexandr si stále mumlal slovo smrž a vedl Vladimíra dál. „Dobře, přeskočme tedy rovnou k naší… třešince na dortu, řekněme. I když, o třešních lze v tomto případě hovořit skutečně jen těžko.“ Alexandr táhne Vladimíra dál, okolo standardně vypadajících bandasek s nakvašeným ovocem a velké, moderní, nicméně také obvyklé destilační kolony.

Zastaví se před těžkými dubovými dveřmi. Pečlivě je odemkne a obrátí se na Vladimíra. „O tom, co uvidíte za těmito dveřmi musíte mlčet až do smrti. Ale vzhledem k tomu, že jste na nás dostal kontakt, jistě jste s pravidly obeznámen.“ Vladimír chvíli zaváhá, jestli nemá přiznat barvu a novinářský průkaz, ale zvědavost zvítězí. Ve spoře osvětlené místnosti cosi sladce páchne, za dveřmi sedí dvě nepříliš hezké ženy neurčitého věku a jedí svačinu zabalenou v ubrousku. „Pane Vladimíre, toto jsou mé kolegyně, Deána a Františka. Ale u nás ve firmě jim nikdo neřekne jinak, než Destilace a Fermentace.“ Alexandr se suše zasměje vlastnímu vtipu a pokračuje ve výkladu. Vladimír se začíná potit. „Toto je… doslova srdce celého projektu LOL. Tady vzniká to nejdůležitější.“ Alexandr rozmáchlým gestem rozsvítí. Místnost se zalije zářivkovým světlem, je celá vykachličkovaná. Na chladném kovovém stole leží mrtvola staršího muže. „No ty vole,“ neudrží se Vladimír. „V pořádku, reakce klientů bývají občas emočně přepjaté. Chcete se s nebožtíkem ještě rozloučit?“ Vladimír zbledne. „Já… To… Je asi omyl, tohle všechno. Já přišel napsat reportáž. Neobjednal jsem si… Ať se tu děje cokoliv, rozhodně se to neděje s mým vědomým!“ Alexandr se zatváří rozmrzele, obě ženy vstanou a zezadu se blíží k Vladimírovi.

„Ajajaj… Tak to je nepříjemnost. Zřejmě chyba v systému. Promiňte, omlouvám se vám jménem celé naší společnosti.“ Vladimír si viditelně oddechne, nicméně Alexandr pokračuje. „Ale jak jistě pochopíte, zveřejnění našich postupů v médiích by celému našemu byznys plánu velmi uškodilo, neřkuli ho zhatilo. Proto se obávám, že se budete muset stát… spíše než naším klientem… A říkám to opravdu nerad, protože jste mi sympatický. Surovinou.“ Vladimír vytřeští oči. Alexandr sáhne kamsi za sebe a z pitevního stolu vytáhne velký, už od pohledu velmi ostrý skalpel. Vladimír se poplašeně otočí, ale těsně za ním stojí Fermentace s Destilací, které svírají v rukou neidentifikovatelné kovové předměty, které připomínají něco mezi kleštěmi a ostrým páčidlem. „Dobře!“ vykřikne Vladimír. Pan Mann svěsí ruku s nožem. „Dobře?“ Vladimír naprázdno polkne. „Kolik to koštuje za litr?“ Pan Mann se usměje. „Standardní cena je 25 tisíc za pětilitrový demižón.“ Vladimír nejistě kývne. „A o té reportáži už nebudeme mluvit, viďte?“ Vladimír přikývne o něco jistěji.

Vladimír sedí ve svém houpacím křesle, spokojeně upíjí ze skleničky a lehce se pohupuje. Slastně se usmívá, před očima se mu odehrává scéna, kdy je mu pět let a pouští s otcem draka na letenské pláni. Napije se podruhé, vybaví se mu vzpomínka, jak sfoukává tři svíčky na dortu a otec mu dává pusu na tvář. Vladimírovi zavibruje telefon. Zpráva, Celer – „Kde seš, vole?“ Vladimír se rozhodne zprávu ignorovat a ještě se napije. Pak se telefon rozezvoní. Zvedne to. „Jo. Já vim. Sorry, ta reportáž nebude. Umřel mi táta. Beru si dva dny volna. Promiň, Karle, mrzí mě to. No, jo já vim, že mi to dát nemůžeš, ale na to mám nárok, ze zákona. Čus!“ Vladimír radostně položí telefon a nalije si další panák z pětilitrového demižónu, na kterém ozdobným písmem stojí „LOL – Lidmi obohacená lihovina“. Těsně pod hladinou se v lahvi lehce pohupuje macerované lidské srdce. Vladimír po letech cítí štěstí a pocit opravdové rodinné sounáležitosti.