Skip to content

Konzumenti slasti

„Seznamte se, tohle je moje femme fatale,“ říká tuhle jeden, když mě seznamuje v půvabným whisky baru se šermířem. Dementně se usměju, vykoktám: „těší mě, Fatálka,“ a piju dál. Jsme jen feťáci emocí, jo, dělá mi to dobře. Večer nad skleničkou mi to dělá dobře, nechat si valit klíny do hlavy a pak s důstojností šelmy si možná nechat dát pusu na tvář a jít dál, protože já jsem, nejsem, nejsem.

A pak v kavárně, na dojezdu, trochu fet, několik dní mimo realitu, najednou se zasníš nad zdí a v hlavě obrazy. Krajina bílá, zasněžená, čerstvě padlý sníh a hustě padá další, nebe má barvu plnotučnýho mlíka a kopec před tebou se pomalu neviditelně někde mění v horizont a to ticho, který umí jen sníh, možná jeden krkavec nad hlavou, krouží, krá krá. A stojíš tam, hlavu zakolněnou, vzduch je ledově chladnej, ale ne moc. A pak se vydáš na cestu. Jdeš dlouho a nevíš, nevidíš, až dojdeš k železničnímu koridoru. Chceš pryč, ale nechceš se ztratit, tak ti nezbyde než jít po kolejích tak dlouho, až najdeš první nádražku, jenže nikdo neví, jak je to daleko a jak často jezdí vlaky. Možná si dáš grog a možná taky ne, jen podle jizdních řádů. A takhle je to se životem.

Je mi kouzelně v roli osudový ženy, protože to je krmení pro ego, ale pak se ráno zeptá na den v týdnu a já, já stejně dobře vím, že moje místo je jinde, že se chci vrátit, ale takhle si to neulehčuju, ale prostě jsem moc velkej srab na odolávání slastem (lapaček vlčích lebek), prostě se v některých věcech neumím ovládnout, a pak tím ubližuju lidem. Piju, dokud nepojdu a neumím říct panáku ne, vždycky se nechám vylákat na drink a lichotit si, vždycky si dám pár prásků z jointa, protože to jsou instantní slasti, kterejma jsme nahradili ty vopravdový, na který jsme málo lidma a moc uštvanou zvěří, co nemá ani čas zjistit, co z reálnýho světa ji dělá radost.

Fetuješ lidský přítomnosti. Příliš přátel. Fetuješ laciný požitky, který jsou vyskládaný na polici v baru a v lidskejch srdcích a hlavách, co se ti občas otevřou a ty si můžeš nalít pár doušků obohacení a extáze a bejt člověkem, kterej se zase posunul dál. Panická hrůza z normality, z ustrnutí, z toho, že když nebudeme za živa polykat život my, polkne on nás. Víš co to je bilanční sebevražda? To mě naučili ve škole.

zajímavý lidi, který povětšinou dokážou krásně šoupnout tvůj vesmír dál
a navíc tě baví
a máš je fakt rád. ale je jich prostě moc
všichni chtěj kousek tebe a ty chceš kousek vod všech, takže v neděli skončíš rozdanej z celýho tejdne a sám a trochu prázdnej a nespokojenej

Jsem ztracená. Vím, kudy mám jít, ale ta cesta je trochu nudná a hodně pracná. Opakuju svoje chyby, dělám špatný rozhodnutí, protože to je prostě víc fun a party hard, jsem strašná rozmazlená píča, který všechno projde a na brutál pohrdám sama sebou. Přesto se vždycky zvířátka, démoni oklepou a říkají „jen kousek“ a „dneska naposled“ a „jeden panák ještě nikoho nezabil“ a já se nechám vylákat, protože to ani jinak nechci, vlastně, jenom svědomí má pak svědění a ví proč, protože já a zvířátka ubližujeme lidem, nemůžeme si sami sebe vážit a v důsledku jsme i hodně nešťastný, protože tak nějak chceme všechno, až nakonec nemáme nic. A chybí nám to důležitý. Láska. Láska je.

Je za horou fetu zamilovanosti, ale je, jen je občas trochu vrtkavá a žene tě do hor nebo na Jižní město, aby sis ji sama ohmatala, ale nevíš, jestli to není jen maketa, aby se měl mozek čeho držet a nerozsypal se úplně. Ach jo. Nevím. A čas běží a já si podkopávám všechny nohy, který najdu, jen co mě drží nad močálem sraček je povinnost a muset. Ale radosti nejsou. Ať už to skončí, tenhle vesmír je nemocnej, já i ty, W., s ním, řítíme se do hajzlu a možná proto máme chuť brát ty lehký malý potěšení, protože nikdy nevíme, jak je ten hajzl daleko. Haha, žij každej den, jako by byl poslední, řikaj ty citáty pro připosrance, ale zkoušeli jste to? Je to super způsob, jak posrat úplně všechno, protože von ten den poslední není a ty další vám za tenhle úlet pořádně nafackujou.

Prokletí těch, kteří najdou protějšek svého života moc brzo. A neříkej mi,  že se pletu. Já tomu věřím.

L.

PS: Mimo téma – Plánované mateřství je forma bilanční sebevraždy. Prostě máte pocit, že ve vašem životě nic není, a tak ho, celej i se sebou zahodíte. Na rozdíl od sebevraždy pro někoho. Ale ustřelit si hlavu asi bolí míň než rodit.