Skip to content

Ida y Tarka

Ida a Tarka sedí za stolem. V bílých hrnečcích se zlaceným okrajem mají ještě teplou černou kávu.

Káva stydne pomalu. Venku je horký zářijový den, beton na chodníku pod oknem se lepí cyklistům dovzorku, ale Idu a Tarku to netrápí. Ida si rukou prohrábne černé prošedlé vlasy. Tarka cinkne lžičkou o okraj hrnečku. Mohly by si pustit rádio nebo televizi. Dokonce by spolu mohly mluvit. Ale neudělají to. Tarka pohladí kocoura, co se líně rozvalil přímo na stole mezi porcelánovou soškou baletky a těžkým popelníkem z broušeného skla.

Tarka se pomalu zvedne, židle vrzne na parketách. Otevře lednici, chvíli bojuje s dvířky z rozlámaného plastu. Vytáhne zmražený hrášek a ulevně si ho přoloží k čelisti. Ida se na ní soucitně podívá, ale nic neříká, tohle už dávno zná. Tarku bolí zuby. Tarku má pod zubem kořen, kořen všeho zla. Řekli jí to doktoři už před lety, ona nad tím pokývala hlavou a zeptala se, co s tím. Nikdo nevěděl, co se stane, kdyby zub vytrhli i s kořenem, nebo dokonce, kdyby se zub zlomil a kořen zůstal obnažený i s nervem, na který, pro Tarku tolik drásavě, tlačil. A tak Tarka žila s kořenem všeho zla a častou bolestí zubů, osmičky vpravo dole.

Bylo vedro a pod sáčkem s hráškem se rychle tvořila na parketách mokrá kaluž. Kocour sledoval kapající vodu, natahoval drápy po kapkách. Venku po rozžhaveném betonu proběhl labrador a popálil si polštářky pacek. Tarka bolestně sykla a odnesla rozteklý hrášek do kuchyně, kde ho vhodila do dřezu. Vrátila se ke stolu a napila se kávy.

Ida se naklonila přes stůl, v bílé blůzce se z posledních sil vzedmula kdysi hezká prsa. Natáhla se pro lahvičku s léky, jeden si vzala a zapila ho kávou. Ztěžka oddychovala a bolestně si přiložila ruku na hrudník. Tarka ji s laskavým výrazem pohladila po hřbetu druhé ruky, kterou v bolestech zatínala do háčkované dečky na stole.

Ida měla problémy se srdcem. Měla na srdci dobro světa, na levé komoře. Na rentgenu to napřed vypadalo jako šelest nebo zbytnělá chlopeň, ale odebrání vzorku ukázalo, že jde nezpochybnitelně o dobro ve své nejčistší podobě. Ačkoliv lékařské technologie v posledních letech postupovaly závratnou rychlostí, nikdo nebyl Idě schopen říct, co by se stalo, kdyby se dobro operativně vyjmulo (a nahradilo například plastovou trubičkou, jak se to v obdobných případech dělalo už pár let). A nikdo hlavně nechtěl riskovat, že by se dobro světa vyjmutím mohlo poškodit. A bůh ví, jestli by pak na celém světě zbyl ještě někdo, kdo by ho měl na srdci.

Venku byl rozpálený zářijový den. Ida sáhla po mentolce v broušeném popelníku. Venku se dalo do deště a kocourovi ležícím na stole zajiskřil v ozonem nabitém vzduchu kožíšek mírem. Kalendář ukazoval 22. listopadu 2016 a všechno bylo jako dřív. A zítra nejinak.