Skip to content

Generace Y_2.0

Máš strach? Samozřejmě, že máš strach. Žiješ ve světě, kterej je ti velkej a složitej a nikdo tě s ním neučil, protože se do globální vesnice propojil přímo pod tvejma rukama a ty jsi ten, kdo je přece domorodec a kdo tomu má rozumět.

Jenže všechno je opravdovější a děsivější než se zdá zpoza modrý zdi snů a nářků, a tak se ti pořád svírá hrudní koš úzkostí a pořád hledáš někoho, koho by ses chytil za ruku, když se zrovna trochu lekneš vesmíru, někoho kdo by líp zahrál, že ví, co dělat a dokáže si alespoň na venek upřít chronickou ustrašenost.

Spíš dobře? Samozřejmě, že ne. Všema večírkama, chemkama a strachováním sis tak rozhodil tělo, že se noc co noc budíš ve čtyři ráno se svítáním a motáš se hodinu v polosnech, aby zase v sedm tvoje tělo vybičovaný strachem, že o něco přijde a něco prošvihne, nutilo tvůj mozek k nějaký aktivitě. To máš čtyři, maximálně pět hodin spánku denně, to není moc, jak dlouho to vydržíš? Jasně, vždycky se můžeš ožrat a odpadnout na dýl, ale vážně to pomáhá? Není divu, že za čas začneš smažit, protože jinak to tvý tělo nedá, a budeš v tom kurva dobrej, protože už teď jsi psychokuna a emocionální feťák a troska, co si pod lampou cestou domů z hospody líže rány duše o měkký patro tý holky, co pohupovala converskama na baru a usrkávala club maté.

Jsi rád sám? Nelži, neumíš to. Pořád vyhledáváš kontakt, neustále ve spojení, jakejkoliv svůj pocit nebo zážitek potřebuješ nutkavě SDÍLET, aby sis potvrdil svou vágní existenci a ve světě přesyceným vjemama upozornil na to, že tu pořád ještě si, jako solipsista si neustále prostřednictvím druhejch ověřuješ svoji živost. Neustále připojenej na všech sítích, nesmíš ztratit kontakt ani na chvíli, jako by na tom záviselo tvoje bytí a nebytí.

A tak se věšíš na podivný existence, s kterýma sdílíš tuhle potřebu a vzájemně si servírujete na různejch veřejnejch i soukromejch kanálech svoje životy.
Piješ moc? Dost možná, protože je to tištění neutišený existence a hlasitý volání o pomoc a pozornost, stejně jako patologický sdílení. Někde v tobě hnije niterná touha stoupnout si doprostřed davu a začít řvát, aby se ti dostalo pozornosti, která tvýmu ve víře v ego vychovanýmu mozku tolik chybí. Jsi přesvědčenej o vlastní individualitě, nejvíc se klepeš strachy, že se rozplyneš v mase individualit a staneš se ikonkou na zdi vesmíru.

Ideály ztrácíš tak často, že by sis na ně mohl najmout soukromý očko, rád bys něčemu věřil, ale všechno, co přesahuje tvoje nevýznamný bytí, se hroutí a rozpadá pod rukama, vztahy mezi lidma jsou jejich vlastní rozežraností nemocný a požíraj samy sebe, dokud se nezbortí ve zmatení jazyků jako babylonská děvka, kterou sis minulej tejden stopnul a ojel v posteli jejího fotra na cestě za lepším zítřkem.

Miluješ? Možná. Stejně ale opakuješ pořád ty stejný vzorce a chyby, který vedlou do neustálý prdele a crashe, ve kterým se vlastně možná cejtíš trochu pohodlně, protože trpět znamená žít a žít znamená sdílet. Možná se pořád dokonce vracíš do stejnýho neutěšenýho vztahu a odmítáš si připustit, že se mýlíš, že za tvým obzorem tě možná čeká něco lepšího, jenže to nepřijmeš, protože víš, že za pár let by to stejně šlo do hoven, smrdutejch a rozmazanjech jako hlasy fetek co při nočních návratech duní Sherwoodem a svíraj ti hrudní koš nejistotou o zejtřejší spánek.

Neumíš se popasovat se světem ve svý hlavě, natož s celou širou realitou, která zahrnuje i hlavy dalších lidí, a proto, když jsi v crashi, ubližuješ a koušeš okolo sebe jako zvíře zahnaný do kouta jako umlácená sova, jedovatá slina, zbytečně, jen abys netrpěl sám, sdílíš bolest tím, že ji tvoříš. Nedokážeš spolykat dávku emocí, kterou ti servíruje mozek a srdce a duše, co sídlí pod hrudním košem, proto možná po čase začneš polykat xanax nebo neurol, protože to upouští emocím páru, takže se do toho tvýho rachitickýho hrudníku spíš vejdou a přestanou tě trhat zevnitř.

Je to zmatení, je to slabost a je to volání o pomoc, když nevyspalej, dobitej, ublíženej a ubližující píšeš manifest svojí generace a doufáš, že ti někdo podá ruku, když se trochu lekneš vesmíru. Není cesta ven.