Skip to content

Dýchánek

Boston, prosinec 1773:
Náčelníkovi se obchodní postupy jeho nejmladšího syna Djee-mo-bo (do jazyka okupantů přeložitelné zhruba jako „ten, který srká“ či Srkač) příliš nezdály. Dokázal vyměňovat dary s bílými po jejich způsobu. Bez rituálů a bez nutnosti na závěr spálit celou vesnici. Dokonce ten výrostek zvažoval, že si nechá narůst vlasy po celé lebce! Nepodporoval tyhle reformní tendence. V tee-pee se mu nesmyslně vršili nevkusné a těsné svršky, zdánlivě nepoužitelné blýskavé předměty, které nesloužili k boji ani okrase, a co hůř, mnoho velkých dřevěných beden čaje.
Šaman Střední želva láteřil nad špatným nákupem. Hloupý hnědý vývar nezpůsoboval ani ten nejslabší trans, navíc ho Srkač nutil dolévat nápoj mlékem.

Když slunce zapadalo, přiřítil se s rykem Srkač do tee-pee svého otce i se všemi svými druhy. Jeden z nich si na nose posouval brýle s kostěnými obroučkami a vytlučeným sklem, druhý svlékal modrý prošívaný kabát a třetí listoval zamyšleně knihou. Starý se pokusil zvlčelou a kolaborující smečku vyhnat, ale Srkač ho úpěnlivě prosil, ať je nechá všechny ve svém stanu a přivede šamana. Tentokrát dostal od legračních lidí zázračný elixír.
Všech šest Mohawků s posvátným výrazem zíralo na dvě lahve čiré samohonky, které Srkač postavil na jednu z čajových beden. S rituální opatrností začali pomalu pít. Šaman vyťukával rytmus na buben z býčí kůže, aby ochránil celou skupinu před neznámou, zcela jistě ďábelskou látkou. Jak láhve kolovaly v kruhu, začal se rytmus úderů tříštit a s rozbitím první prázdné láhve se rozsypal zcela. Náčelníkovi bylo střídavě horko a střídavě chladno, chvílemi veselo a jindy zase nesnesitelně úzko. Chytal syna i jeho druhy kolem ramen a nakláněl se při řeči blíže k jejich tvářím.
Šaman civěl chvíli do záře ohniště a najednou propukl v ryčný smích. Sebral jednomu z chlapců knihu a s radostným zavýsknutím ji vhodil do plamenů. Zbytek osazenstva zvedl oči k rudému žárů a se zalíbením pozorovali, jak oheň polyká symbol cizí kultury. Netrvalo dlouho a spolu se šamanem poskakovali po tee-pee i ostatní. Křičeli a zkoušeli chytit nápěv válečných písní. V ohni skončil kabát i lžíce. Náčelník vrávoravě přistoupil k jedné z beden, zvedl dřevěné víko a začal kolem sebe rozhazovat plnými hrstmi čaj. Házel ho do očí a do vlasů mladých i do šamanových talismanů. Vysypával společně se Synem Býka obsah beden do ohniště a prázdné je odhazoval za sebe.
Řev a zpěv se rozléhal celou vesnicí, z náčelníkova tee-pee navíc vycházel podivný aromatický a hustý kouř. Ženy se seběhly ke vchodu, rozhořčené, proč nenechá náčelník jejich děti v klidu usnout. Neodvážili se však bez vyzvání vstoupit do domu nejvyššího, a proto jen rozzuřeně podupávali před stanem.
V době, kdy měsíc i hvězdy zářily s plnou parádou na obloze, hluk pomalu ustával, až utichl úplně. Ženy unavené marným uspáváním děti zburcovaly své muže. Skupinka odvážných bojovníků se kradla k tee-pee s plánem vyřídit si se šamanem i náčelníkem jejich běsnění.
Hněv a pichlavé pohledy žen je přinutily překonat strach a vstoupit dovnitř. Tam spatřili jen spoušť a bezvládná těla oddychující z nejhlubšího alkoholového komatu.
Rozhořčení lovci se znovu vyvalili před stan na krátkou poradu.
„Takhle to nemůžeme nechat!“
„Zaprodali se,“ překřikovali se jeden přes druhého.
„Bílí je uřkli, jsou zakletí. Už nepatří k našemu kmenu. Ať táhnou, tam, kam patří,“ přisadil si mocichtivý Soví pařát.
V davu lovců zavládlo opatrné, ale souhlasné mručení. Na rychlo zorganizovaný puč Sovího pařátu dostal během pár minut ostré obrysy. Naložili bezvládné muže každého do jedné prázdné čajové bedny, přiklopili víko a s funěním je nesli do civilizace.
Po pobřeží dotáhli pět dřevěných beden až do přístavu. Když na jedné za zakotvených lodí spatřili další bedny s čajem, jejich přirozený cit pro harmonii a přírodní řád jim nedal jinak, než uprostřed temné noci vnést bedny s chrápajícími indiány na palubu.
Za svítání se náčelník probral s děsivou bolestí hlavy a rozlámanými zády. S medvědím rykem se pomalu soukal z bedny a rozhlížel se po lodi. Z dalších beden se pomalu nebo rychleji vysypávali místo čaje jeho kolegové. Po chvíli zmateného nadávání rozzuření Mohawkové zaostřili na skupinku spících námořníků na přídi a vydali se směrem k nim.
Druhý den se městem šířila skandální zpráva: „Indiáni převlečení za čaj naházeli Angličany do moře.“

Přidej komentář

Tvůj email nikdo neuvidí. Požadovaná pole jsou označena *
*
*