Skip to content

Dva litry zázraku

Marie se starostlivě podívala na svého syna. Moc hodný kluk a na svůj věk snad i hodně chytrý, namlouvala si. Pořád ji ale něčím rozčiloval. Ty jeho velké černé oči jí až moc připomínaly bývalého manžela. Nikdy si taky úplně neodpustila, že se nechala přesvědčit, aby malého pojmenovali Jesús, po otci jejího muže. Jesús, v Madridu naprosto normální jméno, ale tady v Brně, copak tu může chudák kluk chodit po ulici s tím, že se jmenuje Ježíš?

Pro vlastní klid mu začala říkat Jirka. Marie se pokoušela vytěsnit z hlavy nejen španělské jméno svého syna, ale i všechno ostatní co ji připomínalo její pobyt tam. Po dvou letech trápení, kdy konečně přiznala sama sobě, že na život s cholerickým jižanem nemá nervy, sbalila půl roční dítě a vrátila se k mamince.

Všechno šlo relativně dobře do doby, než na jedné rodinné oslavě prateta Ema v jakési bláhové pomýlenosti dala malému Jiříkovi napít Coca-coly. Dítěti se zablesklo v očích, lačně se přisálo ke skleničce s hnědým nápojem a její obsah do sebe doslova vcuclo.

Od té doby malý Jesús odmítal jakýkoliv jiný nápoj, než kolu . Ve strachu o jeho zdraví mu po dlouhých a plačtivých scénách matka většinou dala napít přeslazené limonády, protože se bála, že hystericky kvílící dítě umře na dehydrataci. Po několika týdnech, kdy syn nevzal do úst jinou tekutinu a nevypadalo to, že ho nová záliba jen tak přejde, došla Marii trpělivost. Zavřela žíznivého Jiříka s plastovým kelímkem plným vody v dětském pokoji a odešla do kuchyně. Ryk a pláč ji trhal srdce, přesto se ale rozhodla, že nezasáhne a vydrží, než syn sám přijde na to, že protesty jsou marné.

Po dlouhé hodině a půl řev z vedlejšího pokoje ustal. Marie si oddechla, že se snad konečně její Jiříček napil vody a šla ho pochválit. Jaké bylo její překvapení, když našla Jirku, jak z kelímku spokojeně srká kolu. Nechápala, kde ji vzal a kam se poděla voda. V kelímku ale podle chuti, barvy i zápachu byla jednoznačně Coca-cola.

Tenhle záhadný kousek zopakoval Jiří během následujících dní ještě mnohokrát. Marie ho chvíli nechala o samotě se sklenkou vody a on ji během pár minut jako by zázrakem proměnil v kolu.

Dětský psychiatr se napřed poněkud hloupě smál té shodě jmen, ale když na vlastní oči viděl, jak se dvouleté dítě mění v nápojový automat, zvážněl: „Nerozumím tomu paní Marquézová. Vůbec si to nedokážu vysvětlit. Zopakoval to třikrát v laboratorních podmínkách. Rozhodně to ale není případ pro psychiatra, váš syn je jinak naprosto normální, zdravé dítě. Zkoušeli jste, jestli zvládá i ten trik s chlebem?“

„Zkoušeli. Nic se nestalo. Jen ho ožužlal a snažil se s ním krmit plastový dinosaury.“

„Dobře, tu věc s oživováním mrtvol bych možná vynechal. Mohlo by ho to traumatizovat. Zkuste s tím jít za knězem. Nebo za výrobcem.“

Farář Vojtěch Marii na první pohled zarazil. Nečekala, že církevní hodnostáři vypadají jako George Cloony. S o to větší důvěrou mu vypověděla svůj problém. Jiřík se během vyprávění tisknul k maminčinu klínu, zatímco farář kroutil hlavou a nesouhlasně pomlaskával. Když skončila, zhluboka se nadechl a jeho hlas se roznesl kostelní lodí: „Dcero, věřím tomu, co říkáš, ale obávám se, že ti nemůžu pomoci. My jako církev svatá nemůžeme, jak jistě chápeš, připustit, že by se zázrak mohl týkat i kdejaké komerční sračky plné umělých sladidel a éček. Tu věc s chlebem neumí?“

„Neumí, krmil dinosaury.“

„Škoda. Bohužel, dcero, nepomohu ti. Ale můžu se modlit, aby to tvého drobečka brzy přešlo.“

Poslední šance, která Marii zbývala, bylo obchodní ředitelství Coca-cola Company. Zástupce prodeje nevypadal jako žádný slavný herec, spíš jako sup. Hlava vpadlá mezi ramena v padnoucím saku na míru a křupající klouby působily, že se po pěti minutách v jeho přítomnosti začínala Marie cítit nepatřičně naživu a začala raději zadržovat dech.

Pan Sup si vyžádal vzorek vody proměněné v jejich lukrativní zboží a nechal Marii i se synem čekat na výsledky laboratorního rozboru.

„Paní M…“ začal Sup chraplavě, když se vrátil se štosem papírů.

„Marquézová,“

„Tedy, ta látka, kterou váš syn nějak, a absolutně nevím a nechci vědět jak, produkuje, má naprosto shodné složení s naším výrobkem. Tato skutečnost je sice velice pozoruhodná, ovšem mohla by pro vás znamenat spoustu nepříjemností.“

„Jak to myslíte?“

„Řeknu vám to přátelsky, jen tak mezi námi. Receptura je pod ochrannou známkou naší firmy a za její padělání hrozí pokuta až milion korun. Proto vám nabízím jednoduchou dohodu. Vy o tom nebudete s nikým mluvit, já zničím vzorky i výsledky testů a budeme předstírat, že jste tu nikdy nebyla.“

Před branou ředitelství se otočila k popotahujícímu Jiříkovi: „No vidíš malej, nikdo nám neporadí, nikoho to nezajímá. Asi si dosáh svýho. Ale udělej aspoň něco pro svoje zdraví a dělej z tý vody kolu light, ať si tím cukrem nesviníš cévy, na to máš času dost.“
„Hmpf“ odpovědělo dítě.

***

Malý Jesús i přes vysoké dávky kofeinu dospíval jako ostatní děti, i když svou zvláštní schopnost si ponechal. Jeho matka se s touto drobnou odlišností smířila a byla ráda, že se tak snadno začleňoval do kolektivu. Netušila, že další nástrahu na ní osud teprve chystá. Všechno začalo, když v den Jesús svých 16 narozenin ochutnal poprvé rum.

Přidej komentář

Tvůj email nikdo neuvidí. Požadovaná pole jsou označena *
*
*