Skip to content

Co Vánoce, ale lidi…

Ahoj,
Je šestadvacátej prosinec, konec roku 2011 je tma, poctivá vesnická tma na malým nádráží. Ježíšek ten bůh knihomolů mi donesl Soukupovou, Zmizet, a celýho Magora, což není knížka do tramvaje. Soukupová se mi líbí, je to nabitý a obyčejně lidský. Ještě mám slíbený super Kmeny, co se těžko sháněj.

Taky si asi Ježíšek myslí, že mi smrděj nohy, dostala jsem totiž asi 30 párů pruhovaných ponožek, těch, co je nosim furt. Jenže mě nohy nesmrděj, i když nosim těžký boty.

Je tma a já sedim sama na malým nádraží, kde hučej dráty a je teplo, jako by ani žádnej šestadvacátej prosinec nebyl. Je to přesně na den devět let, co umřela moje babička, co jsem ji měla celkem ráda, i když si vlastně moc nezvpomínám. Moje babička, máma mýho táty, kterýho ani nedokážu pořádně nenávidět, i když každej kousek mýho těla se napne při těch jeho blbejch ponižujících kázáních jako šelma v posledním tahu s oštěpem v boku.

Máma mýho táty, kterej si teď našel novou ženskou, která má jen, aby se mu nezajídala samota, a aby měl koho šikanovat, poučovat a ubližovat. A aby se mohl starat o cizí dítě, když najednou v padesáti zjistil, že ty jeho dvě vlastní mu proklouzly mezi prstama vinou jeho egoismu a sobectví. Ženskou, se kterou je jenom proto, že je despota a sobec a rád se opájí pocitem spasitele. Jenže ho nedokážu ani pořádně nenávidět, protože ve vesmíru mezi náma dvěma je vždycky žena vina a tou vinou jsem já.

Táta mýho táty umřel asi třičtvrtě rok před babičkou, velkej mručounskej chlap, co má skoro dva metry, a po kterým jsem taky trochu docela vysoká. Pamatuju si ho vlastně skoro jen, když chodil o holi, anebo když mi řikal, ať netahám kočku za ocas a ať ji netočim na točící ždli, že se poblije (a taky že jo, když jste ji točili dost dlouho). Byla jsem na pohřbu a bylo mi ze začátku trapně, že nebrečim, ale pak mi to došlo a řvala jsem jak stádo sobolů.

Je šestadvacátej prosinec a napůl zhaslej vlak na Brno je trochu plnej strachu, protože bejt o Vánocích sám ti na odvaze nepřidá. Bojim se o mámu mojí mámy, kterou mám mnohem radši, než svoji babičku, na kterou si moc nevzpomínám.

Každý Vánoce vidím, jak ji není líp. Hůř slyší, podle doktorů možná i časem přestane vidět, ale já se modlim k tomu bohu, co jsem mu naposled jako malá řikala, že chci, aby se moje babička měla fajn, stejně jako můj děda a moje první krysa, po tom co umřeli. Hůř si pamatuje, Alzheimer jak víno. Je to v genech, dojde i na moji mámu a možná i na mě, pokud se se ctí nezkapu dřív. Myslim i na babičku muže mý matky, která umřela letos, moc neviděla a pak ani nemohla chodit. A myslim i na jeho mámu, která zůstala letos na Vánoce sama, což ti moc na odvaze nepřidá.

Ne, že bych si pamatovala, kdy umřela moje babička, teda pamatuju si ten den, jak mi to máma řekla, ale rok neznám, ale řikal to můj strejda včera na obědě. Brácha mýho táty, kterýho jsem viděl včera po několika letech a je fajn mít příbuzný, který se na vás po tý době usmívaj, že vás rádi viděj. A na hřbitově jsem viděla hrob babičky mýho táty a její mámy a jejího táty. Všechny kosti jsou provázaný a přitom nikdo ani neví, odkud přišel. Jak dlouho to trvá, než se zapomene na hroby?

Je prosinec, konec roku 2011 a já sedim ve vlaku a před mnou čeká halda práce, jenže můj způsob obrany je regrese, takže posledních desítek hodin se cejtim jako malá holka a ne velká, statečná holka, co si v zavíracím počítači nosí celou svoji obživu a vzdělání. Ale čas tlačí, i když posledních pár dnů měly pracovní emaily pohov, já mám tři dny skluz a čerevný výhružný upozornění mi decentně naznačuje, že to prosírám. Sedim ve vlaku na Brno a po tvářích se mi koulej velký slzy, protože myslim na lidi.

Je šestadvacátej prosinec a já doufám, že leden bude lepší.
Julie

Přidej komentář

Tvůj email nikdo neuvidí. Požadovaná pole jsou označena *
*
*