Skip to content

Kategorie: Próza kavárenských povalečů

Peří

„Tony, máš něco?“

„Uklidni se Fílo. Chováš se jak fetka na absťáku.“

„Haha, moc vtipný,“ zasmál se vyhublý uhrovatý kluk v šusťákové bundě.

„Sedni si, něco ti ukážu,“ vybídl ho jeho společník a rukou si přejel černé ulíznuté vlasy. Sedli si vedle sebe na lavičku a Tony vytáhl z kapsy igelitový sáček.

„Se šňupe?“ zeptal se s nadějí v hlase Filip.

„Ne, vole. To je zrní napuštěný v rumu.“

Pokračování ›

Dva litry zázraku

Marie se starostlivě podívala na svého syna. Moc hodný kluk a na svůj věk snad i hodně chytrý, namlouvala si. Pořád ji ale něčím rozčiloval. Ty jeho velké černé oči jí až moc připomínaly bývalého manžela. Nikdy si taky úplně neodpustila, že se nechala přesvědčit, aby malého pojmenovali Jesús, po otci jejího muže. Jesús, v Madridu naprosto normální jméno, ale tady v Brně, copak tu může chudák kluk chodit po ulici s tím, že se jmenuje Ježíš?

Pro vlastní klid mu začala říkat Jirka. Marie se pokoušela vytěsnit z hlavy nejen španělské jméno svého syna, ale i všechno ostatní co ji připomínalo její pobyt tam. Po dvou letech trápení, kdy konečně přiznala sama sobě, že na život s cholerickým jižanem nemá nervy, sbalila půl roční dítě a vrátila se k mamince.

Všechno šlo relativně dobře do doby, než na jedné rodinné oslavě prateta Ema v jakési bláhové pomýlenosti dala malému Jiříkovi napít Coca-coly. Dítěti se zablesklo v očích, lačně se přisálo ke skleničce s hnědým nápojem a její obsah do sebe doslova vcuclo.

Pokračování ›

Poslední léto

Iveta si opaluje prsa do zásoby. Poseká trávu na zahradě a pak se vrátí k prachu krabic.
„Kdy budou hrušky?“ natahuje Honzík ručičky k velkému stromu.
„Na podzim, Honzíčku, na podzim.“
„A kdy bude podzim?“
„V Praze.“
„A kde je Dan?“
„Spí v boudě, vždyť je vedro.“
Ani ji nevadilo, že ji tu nenechá, vždyť co by tu sama dělala, s děckem. Barák na spadnutí, práce žádná.

Pokračování ›

Asociál

Do uší mi právě řvalo to nejlepší kytarový sólo, který Mr. Big maj, podupával jsem si do toho rychlýho rytmu a dejchal ten hnusnej hospodskej čoud. Napil jsem se trochu svýho piva a dostal chuť na cigáro. Pokusně jsem vyndal sluchátka, ale hovor od vedlejšího stolu mě zas přesvědčil, že není o co stát.

Jasně, že nejsem takovej zoufalec, abych chodil do hospod sám, mý kámoši, ty, který mě ještě občas někam byli ochotný brát, za rohem hráli fotbálek. A ani se mě nezeptali, jestli nechci s nima. Ne kecám, zeptali, ale řek jsem, že ne. Nechtěl jsem se ztrapnit, moc mi to nejde a pekelně nerad se ztrapňuju. Zaposlouchal jsem se znova do toho metalovýho nářazu a myslel na Karin. Nejhezčí holka od nás z kruhu, a že jich tam bylo skoro 70. Čistá bílá duše z božskejma nohama a krásným plným… pohledem. Myslel jsem na ni, ostatně jako skoro pořád.

Pokračování ›

Nechoď sama do tmy

Esoterička čtyřicátnice u vedlejšího stolu vtlouká klíny do hlavy rozevlátému zoufalci, jehož kdysi impozantnímu vlasu dnes dominují lysé kouty. Tiskne mu ruku a hlubokým hlasem pronáší svoje mantry o hledání štěstí, aby mohla rozpustit kalhotky v páté dvojce vína v desátém patře jeho bytu o půl třetí ráno.

Pokračování ›

Kadeřnice

 Ach můj bože! Zmocňuje se mě záchvat paniky. Unesli totiž mou kadeřnici. Stojím před prázdnou výlohou a marně tisknu obličej ke skleněným dveřím prahnouc po novém účesu. Nutno uznat, že únosci odvedli dobrou práci, nikde žádné stopy násilí, vlastně nikde žádné stopy, zrcadla, barvy, křeslo jsou pryč, dokonce i cedule s nápisem „Kadeřnictví“ zmizela. Byli opravdu důkladní tihle proradní únosci, nikde nezbyl ani pramínek vlasů…

Pokračování ›

Pátá kapitola knížky, co ji nikdy nenapíšu + doslov

„Vážně bys mi to udělala?“ ptá se ji přiškrceně.
„Jo.“ a má na držce trochu pokřivenej škleb.
„Chtěl bys?“
„Teď už je stejně pozdě…“

Pokračování ›

Čtvrtá kapitola knížky, co ji nikdy nenapíšu

„Vážně bys mi to udělal?“ zvědavě zvedám voči.
„Snad.“ zamyšleně kouká z vokna.
„Chtěla bys?“
„Snad.“
Sedí na židli s vysokým opěradlem a já mu sedim u nohou. Cejtim se v bezpečí.

Pokračování ›

Třetí kapitola knížky, co ji nikdy nenapíšu

Vešlo do pokoje, zhaslo a v kuchyni potkalo segedín. Uctivě pozdravilo, protáhlo si chodidla a zvětřilo revoluční vůni šeříku. Pod oknem, na schodech seděla, klepala nohou a zase kouřila. To tu holku zabije, pomyslelo si, pomyslelo si, že snad tohle, pokud všechno dopadne dobře, tak tohle. Vlastně nevědělo na čí straně stojí. Ale nevědělo toho víc. Zatáhlo roletu.

Pokračování ›

Druhá kapitola knížky, co ji nikdy nenapíšu

„Vážně bys mi to udělal?“ špitla ta malá.
„Jo.“ kejvnul.
„Chtěla bys?“
„Ne.“
Seděla před ním na židli s vysokým opěradlem a vypadala ještě mnohem menší.

Pokračování ›