Skip to content

Kategorie: Próza kavárenských povalečů

Poslední den lidstva

Začalo to vcelku dobře. Mohla to být reklama na comeback Europe, nebo jen nějaká meteorologická anomálie. Pak to začalo. Obloha se zatáhla a k zemi začala zhusta pršet holubí pírka. Snad holubí. Padala celé dva dny a ulice pokryla vrstva nadýchaného, na okrajích opáleného peří a malých křupavých kostřiček neznámých tvorů.

Pokračování ›

Nejlepší psychoanalytik ve městě

Walfred Rezabski nenesl nucené opuštění vlasti zrovna nejlépe. Rezabski, synovec původních židovských přistěhovalců a doktorand korespondenčního kurzu oboru psychologie domácích spotřebičů, rozvinul unikátní teorii krizové partnerské komunikace vycházející z psychoanalýzy a Jungova téměř zapomenutého ubrousku na svačinu.

Pokračování ›

O smutných očích Rexe paní Majerovičové

Jsou tvorové, kteří jsou zrozeni, aby změnili svět. Ježíš, Otto Hahn nebo Lady Gaga. Rodí se předurčeni posunout celý svůj druh dál. Je ale jen v jejich rukou, co pro budoucnost planety udělají. Takový tvor se rodí jednou za desetiletí. Bohužel, i mistr tesař se někdy utne. Oním vyvoleným tvorem byl pro tentokrát Rex, huňatý, dobrosrdečný pošťácký pes.

Pokračování ›

Muffin III.

„Hálo?“
„Dobré ráno kočičko. Ty jsi na mě zapomněla, viď. Nezlobím se. Doufám, že ses včera hezky bavila. Dneska si za odměnu udělej den podle sebe. Věř, že tě nikdo shánět nebude. A zase se ozvi.“ Než v ranním omámení stihla vyslovit jakoukoliv z palčivých otázek, záhadný telefonista opět zavěsil.

Pokračování ›

Muffin II.

„Ahoj, jsem rád, že voláš. Nezavěšuj. Neměj strach. Neublížím ti. Dělám to pro tebe.“ podmanivost a upřímná hřejivost Maru odradila od jejího původního plánu dotyčného seřvat nebo s telefonem praštit. „Promiň mi tu drobnou nepříjemnost na začátku. Doufám, že ti chutnal dortík. Dokážu tvůj život udělat lepší. Mnohem lepší. Nebude tě to nic stát. Nic za to nechci. Pokud souhlasíš, zavolej mi zítra v osm. Domluvíme se.“

Pokračování ›

Muffin I.

Digitální hodiny svítící do ulice z potemnělé recepce banky ukazovali 2:17. Rozhlédla se po magistrále, kterou křižovala auta jedno za druhým i uprostřed noci. Od zastávky nočního autobusu ji dělily čtyři jízdní pruhy.

Pohodila hlavou a rozešla se směrem k podchodu. Temné schodiště bez jediné lampy neodhalovalo víc než tři schody a dál nabízelo jen neproniknutelnou tmu. Zhluboka se nadechla a pevným krokem pomalu sestupovala dolů. Beton rezonoval duněním aut projíždějících nad její hlavou. U úpatí schodiště, kde se chodba stáčela lehce doleva, zpomalila a otočila hlavu směrem do prostoru marně se pokoušejíce zaostřit neprostupnou tmu.

Pokračování ›

Sladká chuť piva

Máslojedy 3. 7. 1866

„Měl jsem se na to vybodnout rovnou. Přestrojit se třeba za ženskou a zdrhnout, třeba.“

„Slyšel jsem vo jedný, ženský. Převlíkla se za koně a nechala se vzít k Turkům do armády. Chtěla se pomstít tomu svýmu, že ji vopustil, tak se dala k nepříteli. Ale ženský neberou, tak se převlíkla za koně i s vocasem. Pak na ní jeden nased‘ a jí luplo v zádech, že už se nenarovnala.“

„To se mi moc nezdá.“ řekl třetí a upil piva.

První si smetl smítko z nohavice a natáhl si nohy na mrtvého Rakušáka, který ležel před ním. Síra ze všudypřítomného střelného prachu ho svrběla v nose. Popotáhl a odplivl si: „Kdo myslíte, že vyhrává? Co když vyhrajou a potáhnou tudy zpátky?“

„Tak svlečeš uniformu, zahodíš kvér a jdeš taky. Je mi srdečně jedno, kdo vyhrává. Hlavně chci už domů.“

Nejmladší, sotva dvacetiletý, se na něj zvědavě otočil: „Pustí nás už? Slyšel jsem, že jsou války, co se vlečou třeba roky. Měsíce a měsíce jenom pochody, mrtvý lidi, polomrtvý lidi, lidi, co maj bejt mrtvý a tak.“

„To nevím teda. Bejt tu ještě o den dýl, nechám se snad zastřelit. Ještě pivo?“

Všichni tři se zahleděli mimoděk k protějšímu kopci. Jízda pod palbou dělostřelectva postupně ukrajovala metry směrem k horizontu, ačkoliv s každým výstřelem z děla koní ubývalo. Všichni tři si přiťukli dřevěnými číškami.

„Stejně mi nepřijde moc fér, že jim tu krademe to pivo.“

„Válka je kurva, ne naše kojná. Ber, dokud dává.“

„Já myslím, že ho nekrademe. Že tu na nás ta hezká řádka sudů prostě čekala jako důkaz boží prozřetelnosti. Protože kterej vůl by měl za barákem vyrovnanejch 12 sudů s pivem.“

„Já vám nevím, mně to pivo přijde hrozně sladký…“

K bezvládnému tělu opřenému o protější stavení přiběhl obrovský pes. Napřed mrtvému něžně olízl pramínek krve vytékající s úst a pak mu s divokým škubnutím vytrhl masto z tváře tak, že zasvítila bílá kost. Znovu začalo pršet.

„Takhle jsem si vždycky představoval středověk. Furt temno, potoky bláta a déšť. A v tom ty lidi zacákaný od bahna, asi jako my a stejně zoufalý a smutný. A do toho žádnej tabák, ani nic, že jo.“

„No, temno hlavně bude, až zjistěj, že se tu zašíváme. A fakt je to pivo málo hořký.“ přidal se k pochybám druhý.

„Zašíváme, nezašíváme. Nikdo nám nedokáže, že nejsme mrtvý.“

Druhý si promnul vous. Nad hlavou mu prolétl krkavec. Černý pták během pár mávnutí křídel zmizel v husté mlze, která se rozprostírala po krajině a tlumila zvuk neustávajících výstřelů z děl.

„Stejně to bylo dost na nic, jak tam dopadla to koule. Jak křičej. To asi budu slyšet do konce života, jak vždycky zařvou, když je to vezme.“

„Jo, to bylo vo pár sáhů. To byla přesně ta chvíle, kdy jsem si řek’ že to balím.“

„Hm, zařvou, to je fakt. Jdu pro tabák,“ zvedl se třetí a začal prohledávat kapsy nejbližším vojákům, ale nikdo z nich u sebe nic zajímavého ani cenného už dávno neměl. Obešel sudy, o které se opírali zády jeho dva druhové.

„Chlapi, pojďte se kouknout,“ mávl na ně. Ve stejné poloze jak seděli oni doteď, seděl z druhé strany o sud opřený velitel pluku. Oči třeštil před sebe a záda měl naprosto rovná. Hrot bodáku mu procházek přímo žaludkem držel ho k sudu přišpendleného jako obrovského motýla. Sytě rudá krev prosakovala ven přes modrý kabátec a kolem rány vtékala dovnitř do sudu.

„Francku, hlavně se ho teď nesnaž sundat. Ten sud by vytekl.“ řekl nejstarší a usrkl z poháru.

Konverzační pornografie aneb Padesát odstínů nudy

Docupitá ke dveřím a při druhém nesmělém zazvonění už bere za kliku. Na chodbě stojí zhruba třicetiletý mladík v perfektně padnoucích montérkách. Iveta si překvapeně upraví košíček podprsenky velikosti zhruba 75D, čímž ji dojde, že před tímto dobrým mužem stanula pouze v nedbalkách.

Pokračování ›

Malí hrdinové

„Tak aspoň jeden za všechny,“ svolil po dlouhém žadonění vytáhlý zrzek, zatímco kopal do štěrku na kraji návsi. Hlouček asi desetiletých chlapců, který ho obklopoval, ihned ztichl v očekávání dalšího vyprávění. Některým z nich ještě pořád rudly uši při vzpomínce na včerejší stručné převyprávění nejzajímavějších pasáží Milence lady Chaterleyové.

„Tak teda jeden příběh za všechny,“ zopakoval. „Třééba… Před měsícem jsem četl, v jedný takový knížce od týpka, co se jmenoval Nitzsche, že bůh je mrtvej,“ protáhl Matěj pražským přízvukem.
„No a dál?“ odvážil se jeden z posluchačů.

Pokračování ›

Dýchánek

Boston, prosinec 1773:
Náčelníkovi se obchodní postupy jeho nejmladšího syna Djee-mo-bo (do jazyka okupantů přeložitelné zhruba jako „ten, který srká“ či Srkač) příliš nezdály. Dokázal vyměňovat dary s bílými po jejich způsobu. Bez rituálů a bez nutnosti na závěr spálit celou vesnici. Dokonce ten výrostek zvažoval, že si nechá narůst vlasy po celé lebce! Nepodporoval tyhle reformní tendence. V tee-pee se mu nesmyslně vršili nevkusné a těsné svršky, zdánlivě nepoužitelné blýskavé předměty, které nesloužili k boji ani okrase, a co hůř, mnoho velkých dřevěných beden čaje.
Šaman Střední želva láteřil nad špatným nákupem. Hloupý hnědý vývar nezpůsoboval ani ten nejslabší trans, navíc ho Srkač nutil dolévat nápoj mlékem.

Když slunce zapadalo, přiřítil se s rykem Srkač do tee-pee svého otce i se všemi svými druhy. Jeden z nich si na nose posouval brýle s kostěnými obroučkami a vytlučeným sklem, druhý svlékal modrý prošívaný kabát a třetí listoval zamyšleně knihou. Starý se pokusil zvlčelou a kolaborující smečku vyhnat, ale Srkač ho úpěnlivě prosil, ať je nechá všechny ve svém stanu a přivede šamana. Tentokrát dostal od legračních lidí zázračný elixír.
Všech šest Mohawků s posvátným výrazem zíralo na dvě lahve čiré samohonky, které Srkač postavil na jednu z čajových beden. S rituální opatrností začali pomalu pít. Šaman vyťukával rytmus na buben z býčí kůže, aby ochránil celou skupinu před neznámou, zcela jistě ďábelskou látkou. Jak láhve kolovaly v kruhu, začal se rytmus úderů tříštit a s rozbitím první prázdné láhve se rozsypal zcela. Náčelníkovi bylo střídavě horko a střídavě chladno, chvílemi veselo a jindy zase nesnesitelně úzko. Chytal syna i jeho druhy kolem ramen a nakláněl se při řeči blíže k jejich tvářím.
Šaman civěl chvíli do záře ohniště a najednou propukl v ryčný smích. Sebral jednomu z chlapců knihu a s radostným zavýsknutím ji vhodil do plamenů. Zbytek osazenstva zvedl oči k rudému žárů a se zalíbením pozorovali, jak oheň polyká symbol cizí kultury. Netrvalo dlouho a spolu se šamanem poskakovali po tee-pee i ostatní. Křičeli a zkoušeli chytit nápěv válečných písní. V ohni skončil kabát i lžíce. Náčelník vrávoravě přistoupil k jedné z beden, zvedl dřevěné víko a začal kolem sebe rozhazovat plnými hrstmi čaj. Házel ho do očí a do vlasů mladých i do šamanových talismanů. Vysypával společně se Synem Býka obsah beden do ohniště a prázdné je odhazoval za sebe.
Řev a zpěv se rozléhal celou vesnicí, z náčelníkova tee-pee navíc vycházel podivný aromatický a hustý kouř. Ženy se seběhly ke vchodu, rozhořčené, proč nenechá náčelník jejich děti v klidu usnout. Neodvážili se však bez vyzvání vstoupit do domu nejvyššího, a proto jen rozzuřeně podupávali před stanem.
V době, kdy měsíc i hvězdy zářily s plnou parádou na obloze, hluk pomalu ustával, až utichl úplně. Ženy unavené marným uspáváním děti zburcovaly své muže. Skupinka odvážných bojovníků se kradla k tee-pee s plánem vyřídit si se šamanem i náčelníkem jejich běsnění.
Hněv a pichlavé pohledy žen je přinutily překonat strach a vstoupit dovnitř. Tam spatřili jen spoušť a bezvládná těla oddychující z nejhlubšího alkoholového komatu.
Rozhořčení lovci se znovu vyvalili před stan na krátkou poradu.
„Takhle to nemůžeme nechat!“
„Zaprodali se,“ překřikovali se jeden přes druhého.
„Bílí je uřkli, jsou zakletí. Už nepatří k našemu kmenu. Ať táhnou, tam, kam patří,“ přisadil si mocichtivý Soví pařát.
V davu lovců zavládlo opatrné, ale souhlasné mručení. Na rychlo zorganizovaný puč Sovího pařátu dostal během pár minut ostré obrysy. Naložili bezvládné muže každého do jedné prázdné čajové bedny, přiklopili víko a s funěním je nesli do civilizace.
Po pobřeží dotáhli pět dřevěných beden až do přístavu. Když na jedné za zakotvených lodí spatřili další bedny s čajem, jejich přirozený cit pro harmonii a přírodní řád jim nedal jinak, než uprostřed temné noci vnést bedny s chrápajícími indiány na palubu.
Za svítání se náčelník probral s děsivou bolestí hlavy a rozlámanými zády. S medvědím rykem se pomalu soukal z bedny a rozhlížel se po lodi. Z dalších beden se pomalu nebo rychleji vysypávali místo čaje jeho kolegové. Po chvíli zmateného nadávání rozzuření Mohawkové zaostřili na skupinku spících námořníků na přídi a vydali se směrem k nim.
Druhý den se městem šířila skandální zpráva: „Indiáni převlečení za čaj naházeli Angličany do moře.“