Skip to content

Kategorie: Próza kavárenských povalečů

Ida y Tarka

Ida a Tarka sedí za stolem. V bílých hrnečcích se zlaceným okrajem mají ještě teplou černou kávu.

Káva stydne pomalu. Venku je horký zářijový den, beton na chodníku pod oknem se lepí cyklistům dovzorku, ale Idu a Tarku to netrápí. Ida si rukou prohrábne černé prošedlé vlasy. Tarka cinkne lžičkou o okraj hrnečku. Mohly by si pustit rádio nebo televizi. Dokonce by spolu mohly mluvit. Ale neudělají to. Tarka pohladí kocoura, co se líně rozvalil přímo na stole mezi porcelánovou soškou baletky a těžkým popelníkem z broušeného skla.

Tarka se pomalu zvedne, židle vrzne na parketách. Otevře lednici, chvíli bojuje s dvířky z rozlámaného plastu. Vytáhne zmražený hrášek a ulevně si ho přoloží k čelisti. Ida se na ní soucitně podívá, ale nic neříká, tohle už dávno zná. Tarku bolí zuby. Tarku má pod zubem kořen, kořen všeho zla. Řekli jí to doktoři už před lety, ona nad tím pokývala hlavou a zeptala se, co s tím. Nikdo nevěděl, co se stane, kdyby zub vytrhli i s kořenem, nebo dokonce, kdyby se zub zlomil a kořen zůstal obnažený i s nervem, na který, pro Tarku tolik drásavě, tlačil. A tak Tarka žila s kořenem všeho zla a častou bolestí zubů, osmičky vpravo dole.

Bylo vedro a pod sáčkem s hráškem se rychle tvořila na parketách mokrá kaluž. Kocour sledoval kapající vodu, natahoval drápy po kapkách. Venku po rozžhaveném betonu proběhl labrador a popálil si polštářky pacek. Tarka bolestně sykla a odnesla rozteklý hrášek do kuchyně, kde ho vhodila do dřezu. Vrátila se ke stolu a napila se kávy.

Ida se naklonila přes stůl, v bílé blůzce se z posledních sil vzedmula kdysi hezká prsa. Natáhla se pro lahvičku s léky, jeden si vzala a zapila ho kávou. Ztěžka oddychovala a bolestně si přiložila ruku na hrudník. Tarka ji s laskavým výrazem pohladila po hřbetu druhé ruky, kterou v bolestech zatínala do háčkované dečky na stole.

Ida měla problémy se srdcem. Měla na srdci dobro světa, na levé komoře. Na rentgenu to napřed vypadalo jako šelest nebo zbytnělá chlopeň, ale odebrání vzorku ukázalo, že jde nezpochybnitelně o dobro ve své nejčistší podobě. Ačkoliv lékařské technologie v posledních letech postupovaly závratnou rychlostí, nikdo nebyl Idě schopen říct, co by se stalo, kdyby se dobro operativně vyjmulo (a nahradilo například plastovou trubičkou, jak se to v obdobných případech dělalo už pár let). A nikdo hlavně nechtěl riskovat, že by se dobro světa vyjmutím mohlo poškodit. A bůh ví, jestli by pak na celém světě zbyl ještě někdo, kdo by ho měl na srdci.

Venku byl rozpálený zářijový den. Ida sáhla po mentolce v broušeném popelníku. Venku se dalo do deště a kocourovi ležícím na stole zajiskřil v ozonem nabitém vzduchu kožíšek mírem. Kalendář ukazoval 22. listopadu 2016 a všechno bylo jako dřív. A zítra nejinak.

LOL

Vladimír si otřel dlaní čelo. Chvíli přemýšlel, jestli zalézt pod stůl a dělat, že se vůbec nic z toho neděje. Pak se rozhodl zvolit přeci jen dospělejší řešení a zkusit aspoň vnímat pokyny vedoucího vydání k jeho dnešní práci. V posledních letech zažíval v redakci tyhle stavy častěji než dřív, ale dneska mu mozek obzvlášť vypovídal kontakt s realitou.

„Hele, jak jsem říkal, 2 000 znaků max, spíš míň. Karel má nemocný dítě, takže si nafasuješ erární foťák a nějak to zvládneš sám, stačí jedna dvě hezký, když bude blbý světlo, tak to kluci vytáhnou, znáš to. Jo a auto není, maj ho sporťáci, ale to dáš sockou, nebo si vem tágo na fakturu.“ Vladimír apaticky přikyvoval a kreslil si při tom do bločku malé pokroucené penisy. Vedoucí vydání, oslizlý plešatec okolo padesátky, vítězoslavně dokončil svůj monolog, přátelsky Vladimíra poplácal po zádech a odešel významně tlachat ke stolu nové stážistky ze Slovenska. Vladimír si vyhledal nejbližší spoje a na telefonu naťukal esemesku Radimovi, kterého měl ale uloženého pod lakonickým Celer:„Večer v bárku, pičo, budem slavit.“ Ještě než si stihl dojít pro foťák a zkontrolovat baterku v diktafonu, pípla mu odpověď: „Jasná. Co slavíme?“ Vladimír unaveně vydechl a začal psát cosi, co obsahovalo spoustu sprostých slov bez jasnějšího kontextu. Pak se zarazil, zprávu smazal a začal znova. „Jestli přežiju tu dnešní repku, budu to muset zapít. Jo a taky mi ráno umřel fotr.“ Na konec zprávy přidal povzbudivě mrkajícího smajlíka, i když si byl jistý, že to jejímu vyznění spíš uškodí, než prospěje.

Pokračování ›

#vstupenka

„Bůh není.“

„Hm.“

„Řikám ti, Aleši, bůh to není. Robin je sice dobrej dýdžej, ale zas tak boží ne. Kdybys slyšel, jak to jedou některý borci u nás v Berlíně, to bys teprve čuměl.“

„No jo, u vás v Berlíně, já vím. Zdejší večírky jsou proti tomu hadr, to už jsi říkal, když jsi přijel minule, Ivane.“

Pokračování ›

Tygr a horečka

Měl jsem sen. Byl to tygří sen.

Když jsem jako malý chlapec poprvé vážněji onemocněl, mohlo mi být tak sedm osm let, upadl jsem to léto do těžké horečky. Poprvé jsem zakusil pocit do běla rozpálené kůže, tavících se kostí a očí ztěžklých žárem tak, že nedovolují nic než se probouzet z hlubokého spánku do blouznivých polobdělých halucinací a upadat zase zpět do temnot nevědomí.

Nezáleží již na tom, jaká nemoc mne tehdy sužovala. Chci vyprávět o snu, který se mi tehdy počal zdát. V horečnatých halucinacích jsem se pravidelně ocital uprostřed jakési louky, sám, zcela opuštěný uprostřed nekonečného lánu vysoké trávy, která převyšovala můj tehdejší drobný vzrůst o dobrých deset centimetrů. A zde na mne vždy číhala ukrytá obrovská kočka, tygr, jak jsem se později dozvěděl z obrázkových encyklopedií zvířat.

Pokračování ›

Spásoprázdná

Hipsteři. Na závěr jako bonus pro trpělivé čtenáře teoretický background subkultury obsahující zásadní odhalení.

Pokračování ›

Poslední štace

Těšilo ho, že měl konečně volný večer. Něžně k sobě tisknul dcerku, která se s krčila v jeho náručí a vyjeveně pozorovala šelmu procházející manéží. Přesně ve chvíli, kdy krotitel vytáhl hlavu z tygří tlamy, vytáhl vibrující mobil z kapsy. „Zítra v sedm nástup Rezabski, něco tu máme,“ přečetl na displeji. Po celý zbytek vystoupení už se nedokázal soustředit. Krásné artistiky, klauni na roztodivných bicyklech, lipicáni, nic z toho už ho nezaujalo a myšlenkami stále těkal k práci.

Pokračování ›

Nejklidnější svátky

„Ty mi taky s ničím nepomůžeš.“
„Hm.“
„A zvedni ty nohy, když luxuju.“
„Tak neluxuj. Luxovala jsi před tejdnem.“
„No jo, ale co když přijdou mladý, říkali, že možná jo.“

Pokračování ›

Vánoční zázrak

Hned za domovníma dveřma mě propleskne mrazivej vzduch. Holka, kterou objímám kolem pasu, se mi vysmekne a odchází. „Počkej! Kam jdeš?“ volám za ní, ale neodpoví. Přemejšlim, kdo to vlastně byl. Stojím opřenej o zeď baráku, mnu si oči a nos a pokouším se vzpomenout, co to bylo za holku, kde to jsem a co tady chci. Svět se trochu míhá a hlavně moc nedává smysl. Unaveně se sesunu podél zdi, obejmu rukama kolena a jen na chviličku zavřu svoje zarudlý oči, abych si vybavil její tvář.

Pokračování ›

Student anatomie

„Kolik mrtvejch holek budu ještě muset najít, abych se jim dostal k srdci?“ ptal se Stanislav sám sebe. Chodil po městě, hlavu staženou mezi rameny a chodidla po zemi spíš šoupal, než že by je zvedal. Ptali se ho na cestu. Neuměl jim odpovědět, i když přesně věděl, kudy se mají dát.

Pokračování ›

Svobodný radikál

Budík zazvonil v 10.30. Karel vylezl z postele asi o patnáct minut později, postavil vodu na kafe, a zatímco ztěžka vykašlával, otevřel leskle stříbrný notebook a projel hlavní zprávy. Po ranní lucky strice hodil na rameno tašku, ve schránce vyzvedl Respekt a odešel na tramvaj. V Jerichu už seděl Paťák. Pozdravil ho sotva znatelným kývnutím, na které mu kolega odpověděl zvednutím očí od svítícího monitoru.

„Čet‘ jsi ten Hollanův status?“ zeptal se ho, míchaje kávu.
„Jasný. Má recht, je to svinstvo.“
„Nechápu to. Pět tisíc… Pět tisíc fotrů vod rodin a hysterickejch krav táhne Budějovicema, aby si na bandě černejch nahonili triko.“
„Jo. A všichni ty latentní policejní náglové, co je rádoby držej dál, ale cejtíš na nich, že by tam nejradši stáli s nima. K zblití.“

Pokračování ›