Skip to content

Kategorie: Poetické prokusy

35

stárnu a dost mi v ksichtě hrubnou rysy
už nejsou hezký holky, už jsou jenom kompromisy

Teta Zkáza radí

Krátím si těšení na konec světa
poeta, troska nebo snad feťák?
nabídkou osudů listuju znuděn,
všechno jsme byli… všechno zas budem

Zkouším si ve verzích
příběhy budoucí
vesmírem plácám se
neplavec – tonoucí

Zkouším si z rozmaru
úbory umrlčí
konec už začal
…a jen tak neskončí

Antonín Paduánský

když brečíš a prší nad střechami
pak k nebi tisknou se věže kostelů
ač ve dvou, tak pořád hrubě samy
gotičtí svědci našich průserů

Sociální sebevražda

věším si na zeď svoje šrámy na duši
předtím je fotím na instagram
a dávám jim rámy a srandovní hashtagy
#rozchody, #úmrtí, #postkoitální_deprese
jen si asi brzo budu muset pořídit větší byt
dochází mi místo na stěnách
a ubejvaj followeři
nikdo na to nemá žaludek

chceš se stavit mrknout na moji sbírku?

Do vzduchu

mrtvo jest pokání
den za dnem zklamání
mrtvá je pokora
pravdy se lžou
a srdce náklání
nad mozky s převahou
vysvlíkaj do naha
pravdami protkáni
schází nám odvaha
šlapeme po tkáni
panchartů našich snů
oživlých potratů
semena nadějí
vysychá mícha
chtěl bych tě raději
brutálně píchat

Obchod s uměním

epistolární povídka ze života
Milý Huberte, příteli nejdražší,
nebudeš věřit, co se mi včera přihodilo. V rozverné náladě jsem bloumal městem a nevím ani z jakého popudu, jsem vstoupil do jednoho půvabného obchodu s deskami. Za pultem stála přenádherná rusovláska. Na tričku měla kromě loga obchodu napsáno i „Mohu vám pomoci?“. Jak jsem byl rozšafný, přistoupil jsem k ní a říkám jí: „Ano.“ Ona odpověděla také „Ano.“ Už v tu chvíli jsem věděl, že to je znamení. Pak dodala: „Tedy, ne, ano, promiňte. Přál jste si?“ Nenechal jsem se tímto úskokem zastrašit a říkám jí: „Slečno, sháním opravdovou lásku.“ Ona odešla do skladu a přinesla mi zabalené CD. Nestálo mnoho, tak jsem jej koupil.

Pokračování ›

Zmlk

Po smrti Orfea
ztrácí se obraty
ztrácí se docela
sledy slov do věty

pod slupkou kůrovce
hlodají pochyby
ztrácí se odstavce
co na tom, i kdyby

není už cokoliv
co by se neřeklo
láva slov pod Vesnou
přesto se mlčelo

mlčeti nad zlato
nadávky polykat
nebude, co bylo
i cos měl tolik rád

Schizonet

Schovám se v ulitě, nikdo mě nevidí
hážu si korunou – uteču od lidí!
Topím se v marnosti, depresí zalykám
nežil jsem s lidmama tak si i umřu sám.

Bavím tě na baru, hážu vtip za vtipem,
nejlepší na světě ve stavu připitém.
Miluj mě, obdivuj, nedám ti vůbec nic
jenom si pamatuj, co jsem chtěl kurva říct.

Střídám dvě polohy,
žádná mi nesluší,
hrajem si na bohy
staň se mi Venuší
olíznu kundu i
tvý šrámy na duši.

Poučenej vo životě

Nikdy nikomu neříkejte, že ho máte rádi.
Stejně dřív nebo pozdějc dostanete vynadáno za to, že málo.

Pokračování ›

Tramvaj číslo třináct

Cinknou zas koleje, výhybka přeskočí
poprvé, potřetí, dost možná po sté.
Sám táhnu městěm se vší tou svoločí
než ráno s nocí zas v nový den sroste

Choulíš se pod dekou před ranní oblohou
něžně tě objímám, trochu se vrtíš
oči jen přivíráš s grimasou zemdlelou
všechna zla půlnoční pondělí škrtí.

Popadl nový den zase město pražské
počítám tramvaje – devátá desátá
tramvaják zacinká, výhybka praskne.

Pláčem se zalykáš ve slunci poledním
počítáš tramvaje – dvanáctá třináctá
pro nás dva asi ta úplně poslední.