Skip to content

Kategorie: Veřejná korespondence

Soumrak digitálního hipsterství

Nic se nedělo. Vypnuli elektřinu. Zbývalo posledních pár hodin v baterce chytrýho telefonu. Dostal jsi na tejden volno. Nikdo nevěděl, co dělat. V kanclu nešla zapnout jediná věc. Elektronický dveře se musely vypáčit, aby někdo nakrmil rybičky, co stejně za tři dny chcíply zimou.

Napřed to vypadlo jako prima prodlouženej víkend. Auta a autobusy jezdily dál. V hospodách dávali jenom teplý lahváče. Možná někde zbývalo pár posledních lidí, co mohli lajkovat tvojí fotku postapokalypitcký Prahy, ale spíš si šetřili poslední procenta na vlastní zoufalý posty na Twitter.

To důležitý vyřešily agregáty. Nikdo neumřel. Minimálně ne zbytečně. Jenom to všechno navíc, co nemělo smysl, zůstalo bez proudu. Nikdo nevěděl, jak dlouho to potrvá. Zůstal jsi bez práce, všechny knížky dávno přečtený, všechno jídlo dávno uhnilý. Šel bys za někým, ale o málokom víš, kde vlastně bydlí. Navíc, kdo mohl, utekl z města. Kam, to se bez mobilů dalo jenom těžko zjistit.

Třeba to přejde. Nebo se třeba budeš muset naučit něco opravdovýho, zranitelný dítě sociální sítě. Hodně štěstí.

#variacenastokrátprodřeněnýtéma

Konzumenti slasti

„Seznamte se, tohle je moje femme fatale,“ říká tuhle jeden, když mě seznamuje v půvabným whisky baru se šermířem. Dementně se usměju, vykoktám: „těší mě, Fatálka,“ a piju dál. Jsme jen feťáci emocí, jo, dělá mi to dobře. Večer nad skleničkou mi to dělá dobře, nechat si valit klíny do hlavy a pak s důstojností šelmy si možná nechat dát pusu na tvář a jít dál, protože já jsem, nejsem, nejsem.

Pokračování ›

910 denně

Mám ráda, když si lidé do hromadné dopravy nosí vlastní nábytek. Nejlepší ze všeho jsou staré vyřezávané židle, ale neurazí mne ani vkusný noční stolek nebo malá komodka. Dodá to cestování hned domáčtější ráz. A navíc si máte kam sednout.

Pokračování ›

Sny z Vermutu

Jen skrojek měsíce na tváři noci mi ukazuje, kolik dní už trávíme tady. Doma. Jasný úplněk nám zářil do oken ložnice první noci. Ložnice. Probudil zpátky život a dodal pocit. Starý cihlový dům mě tiše konejší svojí čistou vůní věků, když se vracím domů smutná a opilá nebo střízlivá a zachmuřená.

Pokračování ›

Co Vánoce, ale lidi…

Ahoj,
Je šestadvacátej prosinec, konec roku 2011 je tma, poctivá vesnická tma na malým nádráží. Ježíšek ten bůh knihomolů mi donesl Soukupovou, Zmizet, a celýho Magora, což není knížka do tramvaje. Soukupová se mi líbí, je to nabitý a obyčejně lidský. Ještě mám slíbený super Kmeny, co se těžko sháněj.

Pokračování ›

Poslední radotínskej punkáč

Pane,

Až se svět vrátí do normálního stavu a zemská osa nakloní se k věčnému jaru, a tudíž křivdy veškeré odplují pod ledy, stanu se já, Julie von Všivákov cvičitelkou lachtanů. Budu své svěřence krmit čerstvými rybami s vyčítavě vyvaleným okem a nebudu mít jediné výčitky, že nerozumím jejich nadhladiným tlachům a s výrazem věčně podmračeným budu pískat na píšťalku povely pro obveselní nás obou a lachtani budou kluzce, až latexově černí.

Pokračování ›

Mít co říct podruhé

Podstata světa je treskovitě dialektická, takže si nikdy nemůžem bejt moc jistý…

Pokračování ›