Skip to content

Kategorie: Další slovní hmota

Záhořovo rosé

Hníst náladu jak z balad od Erbena
když po nevině nastupuje zasloužený trest
půl litr chardonnay se barví do červena
a další výčitky už nelze snést.

Obklady

9. 2.
Chtěl jsem kreslit tmu.

14.2.
Až se zas někdo bude ptát, proč máme tak velkej byt, na všechny ty věci, co jsem měla udělat a neudělala, aby mi mohly stát za zády ve frontě, odpovím.

Pokračování ›

Hovory

„Bože za co?“
Voláte na linku,
která je obsazená.
 
Už asi 2 000 let to nikomu neberou.
Nikomu neberou jeho víru.
Jen si věřte. 
Třeba se jednou dovoláte.

Soumrak digitálního hipsterství

Nic se nedělo. Vypnuli elektřinu. Zbývalo posledních pár hodin v baterce chytrýho telefonu. Dostal jsi na tejden volno. Nikdo nevěděl, co dělat. V kanclu nešla zapnout jediná věc. Elektronický dveře se musely vypáčit, aby někdo nakrmil rybičky, co stejně za tři dny chcíply zimou.

Napřed to vypadlo jako prima prodlouženej víkend. Auta a autobusy jezdily dál. V hospodách dávali jenom teplý lahváče. Možná někde zbývalo pár posledních lidí, co mohli lajkovat tvojí fotku postapokalypitcký Prahy, ale spíš si šetřili poslední procenta na vlastní zoufalý posty na Twitter.

To důležitý vyřešily agregáty. Nikdo neumřel. Minimálně ne zbytečně. Jenom to všechno navíc, co nemělo smysl, zůstalo bez proudu. Nikdo nevěděl, jak dlouho to potrvá. Zůstal jsi bez práce, všechny knížky dávno přečtený, všechno jídlo dávno uhnilý. Šel bys za někým, ale o málokom víš, kde vlastně bydlí. Navíc, kdo mohl, utekl z města. Kam, to se bez mobilů dalo jenom těžko zjistit.

Třeba to přejde. Nebo se třeba budeš muset naučit něco opravdovýho, zranitelný dítě sociální sítě. Hodně štěstí.

#variacenastokrátprodřeněnýtéma

O ženách, kterých se muži bojí

„Chlapi se mě bojej. Cejtěj, že je neotřebuju.“ Věta, kterou v jednu chvíli začnete slýchat ve svém okolí v různých mutacích čím dál častěji. Dlužno dodat, že od úspěšných, krásných a inteligentních žen, které by podle všeho s chlapama rozhodně problém mít neměly.

Ale maj‘, protože těsně po týhle větě většinou následuje slabý zakňučení, jak sice nikoho nepotřebujou, ale jak by děsně někoho chtěly. Těžko říct, jestli tuhle větu dávali zadarmo k letnímu Marrianne, nebo je odposlouchaná ze Sexu ve městě, rozhodně je ale dost bizarní.

Dneska žádná ženská skutečně NEPOTŘEBUJE chlapa. Může vydělávat vlastní keše, řídit vlastní auto a tam, kde se náhodou octne bezmocná (třeba po porodu), postará se o ní sociální systém. Medvědy zahánět netřeba a těžký kufry už taky většinou mají kolečka.

A buďte v klidu, oni to ty chlapy vědí, že je k přežití nepotřebujeme. Ale to, že se nabídnou, že ten kufr vezmou, nebo že se pro vás někam staví uprostřed noci, neznamená, že vás podezřívaj, že to nezvládnete. Znamená to, že vám chtěj dát najevo, že vás maj rádi a chtěj pro vás dělat hezký věci. Pokud tyhle věci ve svojí pýše (nebo strachu?) odmítnete, chlap si to vyloží tak, že asi něco někde nepochopil a o jeho hezký věci, potažmo lásku, nestojíte, a půjde hledat někam, kde je vítán.

Další arugment v téhle debatě často zní nějak jako: „Hledám chlapa, ale nemumím mu ve svým životě najít žádnou roli“, myšleno jako vydělám si, mám kamarády, a když na to přijde, tak i sex. Jenže pokud hledáte casting do své jemně romantické komedie „táhne mi na třicet a mám dokonalej život“, vykašlete se na to. Zkuste to nebrat tak, že hledáte chlapa, ale že hledáte partnera. Intelektuálního, emočního a potažmo celoživotního partnera. To už je docela role, ne? A mnohem rovnější role, než „hledám si chlapa“.

O strachu

Mám strach často. Když někdo blízko křičí, nebo když se něco pokazí. Je to iracionální strach, odněkud z hloubi a vím, že nemá opodstatění, a tak se ho snažím nedat najevo.

Jenže teď mám strach trochu jinak. Trochu víc. Z lidí okolo. Z těch, co se taky bojí. Šikují se a svoje strahy slévají do agrese a agresivity. Staví šibenice, vyhrožujou nejen na sítích, ale už i v ulicích. Strach o svoje místo na slunci vtělili do představ o podvratných imigrantech živených bojovnou rétorikou politiků, kterým chybí téma, a nepřesných médií, kterým chybí chuť věci uvádět do kontextu.

I poměrně moudří a sečtělí lidé propadají na základě „zaručených“ svědectví z druhé nebo třetí ruky větší nebo menší paranoie a navrhují tu drastičtější, tu smílivější opatření, která mají zabránit… Čemu vlastně? Vpádu barbarů? To je u země, která si na nejvyšší post zvolila velmistra buranství trochu zcestná obava. Každý jednotlivec, který přijde, bude mít vyšší morální kredibilitu, než český národ jako celek.

Samozřejmě, mohla jsem znechucení nad rasistickou radikalizací celé společnosti shrnout do vtipného statusu a nahonit si ego o pár lajků, ale jde to tak rychle, že jakákoliv včerejší nadsázka se stává do rána realitou. A zatímco v hospodách se brojí proti muslimům, Rusko zpochybňuje nezávislost pobaltských republik a s děsivou (skutečnou a opodstaněně děsivou) arogancí zkouší, kolik ze zmatené Evropy si ještě může ukrást silou a kolik bude muset koupit.

Předsevzalá

říkám to nerada
ale přestávám pít

říkám to nerada
protože už teď je jasný
že to není pravda.

Ranní rituály

Přemejšlim, jestli jsem taky jogín
když si dávám každý ráno svůj pozdrav slunci
zdravíme se kafem a cigárem
i slunce se chce v klidu nasnídat, blbouni

Generace Y_2.0

Máš strach? Samozřejmě, že máš strach. Žiješ ve světě, kterej je ti velkej a složitej a nikdo tě s ním neučil, protože se do globální vesnice propojil přímo pod tvejma rukama a ty jsi ten, kdo je přece domorodec a kdo tomu má rozumět.

Jenže všechno je opravdovější a děsivější než se zdá zpoza modrý zdi snů a nářků, a tak se ti pořád svírá hrudní koš úzkostí a pořád hledáš někoho, koho by ses chytil za ruku, když se zrovna trochu lekneš vesmíru, někoho kdo by líp zahrál, že ví, co dělat a dokáže si alespoň na venek upřít chronickou ustrašenost.

Pokračování ›

V odrazu

mutuju ve femme fatale
která je tak hystericky v pohodě
že si o ni ani neopře kolo
nikdo
krom úplnejch psychopatů

„Nemáš na brko, koloušku?“