Skip to content

Ponížení ženy #2: Dokazování kvalifikace

„Muže bereme jako lidskou bytost, ženu jako samici. Kdykoli se pak žena chová jako lidská bytost, imituje muže,“ tvrdila Simone de Beauvior a o tom, jak moc velkej kus pravdy v tom je, hovoří i to, že o ní dneska většina lidí primárně smýšlí jako „o tý spisovatelce, co prcala se Sartrem“.

Pokud jako žena zastáváte nějakou profesi, či oplýváte nějakou schopností, která není sterotypně přisuzována jen ženám, potýkáte se vždy na začátku nového sociálního kontaktu se stigmatem, že jste ta „holka, co dělá XY“, doplňte vhodné a z vlastní zkušenosti získané.

Jakoby se předem předpokládalo, že je pro výkon této pozice nějak klíčové, že jste žena, že k ní budete mít odlišný přístup než muži a že v ní budete vykazovat tedy jiné výsledky a kvality (v paranoidním podtextu horší) než muži. Až časem máte šanci prokázat, jak si vaše schopnosti skutečně stojí a získat, především pokud jde o něco, v čem se předpokládá, že budou typicky vynikat muži, alespoň orientačně rovné postavení a respekt svých mužských kolegů (a s tím například spojená privilegie jako že váš názor bude někdo brát vážně atp.).

Z tohohle důvodu mě uráží gendrovými jazykovými inženýry tak požadovaná vyváženost jazyka, která prosazuje ono veřejnost dráždící „vědci a vědkyně“. Mně to vadí z jednoho prostého důvodu – já z toho mám pocit, že když se to takhle explicitně oddělí, dáváte tím najevo, že být vědcem je odlišné povolání od toho být vědkyní. Což je samozřejmě blbost. Proto zásadně preferuju a používám, že jsem „copywriter“ nikoliv „copywritierka“, analogicky pak se scenáristikou, hraním na basu, prostě čímkoliv, čím nějak definujete sami sebe.

Mám pocit, jakokdyby ženský tvar slov označující povální v sobě automaticky nesl nějakou pokud ne rovnou dehonestaci (no jo, scenáristka, jak se má tvoje romantická komedie?), tak aspoň odlišnost, která tam ale neni. Nezáleží na tom, jestli při svojí práci ráčíte mít mezi nohama to nebo ono, důležitý je, jestli je umíte. A jestli to tak posuzujete i u ostatních.

Ponížení ženy #1: Autoškola

Autoškola = Jedno z dlouhodobých a dobrovolných ponižování na základě pohlavní příslušnosti, za které dokonce platíte nekřesťanský prachy a které vám často zajistí drobnou nebo větší neurózu z řízení motorových vozidel po dobu několika měsíců až doživotně.

Celý to vypadá poměrně banáleně. Strávíte předpsaný počet hodin v autě s někým, kdo se vizáží a úrovní humoru blíží devadesátkovýmu taxikáři (Jasně, takovejhle mravokárnej bložínek by asi neměl zobecňovat, ale viděli jste někdy instruktora autoškoly, co by nevypadal aspoň trochu jako vekslák?), pak dostanete úplně stejně platnou kartičku jako vaši mužští kolegové.

Jenže v praxi to začíná už od pozdravu “dobrej, madam”, který naznačuje, že pokud nesmrdíte benzínem a semenem, nejste vůbec řízení tohoto vozu hodna, následného pobouřeného vykřikování “Ženská” nebo “Ježiši ženská!” s významem “Ty krávo blbá, chceš mě zabít” (což občas objektivně nelze úplně vyloučit) a končí tím, že když se zeptáte, jestli byste třeba neměli vědět, jak se mění olej nebo tak, blahoskloně vám ten dobrý člověk otevře kapotu, jakoby vám právě ukazoval největší zapovězené tajemství lidského rodu, ale zároveň zmíní, že se na to za a) nikdo ptát nebude, protože jste holka a za b) to nikdy nebudete v praxi potřebovat, protože vždycky najdete nějakýho chlapa, co to udělá za vás. Fajn.

Je to sice už pár let, ale matně si vybavuju dokonce dva okamžiky, kdy mě můj instruktor pochválil tak, že to v sobě neneslo význam “na ženskou dobrý”, ale prosté bezpohlavní “docela dobrý”, z čehož jsem pak žila ještě půl dne. Sladkou tečkou za celou tou věcí pak byla jeho gratulace po úspěšném složení zkoušky: “Doufám, že se na silnici nikdy nepotkáme.”

Jako, je prima, že určitý sociální skupiny si určujou pořadníky na to, v jakým sledu se maj pohlavně střídat účastníci v diskuzích, ale v malým, uzavřeným a z pohledu “pachatele” bezpečným prostoru auta tu máme furt pevně zakořeněnej ostrůvek starýho dobrýho sexismu nejhrubšího zrna, kdy vám kdekdo potvrdí, že i na sahání na kolínko při řazení došlo, o čumění na kozy a do klína nemluvě, slizký kecy included.

Morální ponaučení nebude, jenom bych závěrem řekla, že řídit jsem se doteď nenaučila. Ale buďte v klidu, ani se tomu nehodlám v nejbližší době věnovat. Nechám silnice těm, kterým jsou tak nějak předurčený – chlapům ve velkejch kárách s nařvaným motorem a hezkejma čičinama na sedadle spolujezdce, který se stejně jako já nikdy pořádně řídit nenaučily.

#0 Teoretický úvod do ponížení ženy

Jedno odpoledne jsem neměla moc co na práci, čili jsem se rozhodla, že by bylo potřeba svrhnout patriarchát, protože by to mohlo ze světa udělat lepší místo.

Takhle, abychom si rozumněli, můžete to vnímat tak, že jsem radikální feministka, stránku znechuceně zavřít a odplivnout si. Já to spíš vidím tak, že jsem šovinista nespokojený s tím, že mu bohem byla nadělena kunda. Nicméně, protože nejsem úplně rozený revolucionář a jediné, co umím je sestavovat poměrně dlouhé věty, které občas obsahují sdělení a jindy humor, představuji vám novou rubriku tohoto zdánlivě mrtvého blogu: 25 ponížení ženy.

Každý týden zde odteď po následujících několik měsíců najdete jeden text povšechně a líbivě rozebírající situace, ve kterých je na hovno být holka, především vinou toho, že většina ostatních lidí rozhodující o chodu tohoto světa jsou muži. V diskuzích mi následně můžete nádavt do krav nebo mi dát za pravdu… A nebo se zamyslet, co by se dalo dělat s tím, aby to pro nějaké příští generace žen tak ponižující nebylo.

V příštím týdnu se můžete těšit na první text pojednávající o problematice řízeních motorových vozidel v případě, že jste děvče.

Těšte se, snad bude na co.

Ida y Tarka

Ida a Tarka sedí za stolem. V bílých hrnečcích se zlaceným okrajem mají ještě teplou černou kávu.

Káva stydne pomalu. Venku je horký zářijový den, beton na chodníku pod oknem se lepí cyklistům dovzorku, ale Idu a Tarku to netrápí. Ida si rukou prohrábne černé prošedlé vlasy. Tarka cinkne lžičkou o okraj hrnečku. Mohly by si pustit rádio nebo televizi. Dokonce by spolu mohly mluvit. Ale neudělají to. Tarka pohladí kocoura, co se líně rozvalil přímo na stole mezi porcelánovou soškou baletky a těžkým popelníkem z broušeného skla.

Tarka se pomalu zvedne, židle vrzne na parketách. Otevře lednici, chvíli bojuje s dvířky z rozlámaného plastu. Vytáhne zmražený hrášek a ulevně si ho přoloží k čelisti. Ida se na ní soucitně podívá, ale nic neříká, tohle už dávno zná. Tarku bolí zuby. Tarku má pod zubem kořen, kořen všeho zla. Řekli jí to doktoři už před lety, ona nad tím pokývala hlavou a zeptala se, co s tím. Nikdo nevěděl, co se stane, kdyby zub vytrhli i s kořenem, nebo dokonce, kdyby se zub zlomil a kořen zůstal obnažený i s nervem, na který, pro Tarku tolik drásavě, tlačil. A tak Tarka žila s kořenem všeho zla a častou bolestí zubů, osmičky vpravo dole.

Bylo vedro a pod sáčkem s hráškem se rychle tvořila na parketách mokrá kaluž. Kocour sledoval kapající vodu, natahoval drápy po kapkách. Venku po rozžhaveném betonu proběhl labrador a popálil si polštářky pacek. Tarka bolestně sykla a odnesla rozteklý hrášek do kuchyně, kde ho vhodila do dřezu. Vrátila se ke stolu a napila se kávy.

Ida se naklonila přes stůl, v bílé blůzce se z posledních sil vzedmula kdysi hezká prsa. Natáhla se pro lahvičku s léky, jeden si vzala a zapila ho kávou. Ztěžka oddychovala a bolestně si přiložila ruku na hrudník. Tarka ji s laskavým výrazem pohladila po hřbetu druhé ruky, kterou v bolestech zatínala do háčkované dečky na stole.

Ida měla problémy se srdcem. Měla na srdci dobro světa, na levé komoře. Na rentgenu to napřed vypadalo jako šelest nebo zbytnělá chlopeň, ale odebrání vzorku ukázalo, že jde nezpochybnitelně o dobro ve své nejčistší podobě. Ačkoliv lékařské technologie v posledních letech postupovaly závratnou rychlostí, nikdo nebyl Idě schopen říct, co by se stalo, kdyby se dobro operativně vyjmulo (a nahradilo například plastovou trubičkou, jak se to v obdobných případech dělalo už pár let). A nikdo hlavně nechtěl riskovat, že by se dobro světa vyjmutím mohlo poškodit. A bůh ví, jestli by pak na celém světě zbyl ještě někdo, kdo by ho měl na srdci.

Venku byl rozpálený zářijový den. Ida sáhla po mentolce v broušeném popelníku. Venku se dalo do deště a kocourovi ležícím na stole zajiskřil v ozonem nabitém vzduchu kožíšek mírem. Kalendář ukazoval 22. listopadu 2016 a všechno bylo jako dřív. A zítra nejinak.

Záhořovo rosé

Hníst náladu jak z balad od Erbena
když po nevině nastupuje zasloužený trest
půl litr chardonnay se barví do červena
a další výčitky už nelze snést.

LOL

Vladimír si otřel dlaní čelo. Chvíli přemýšlel, jestli zalézt pod stůl a dělat, že se vůbec nic z toho neděje. Pak se rozhodl zvolit přeci jen dospělejší řešení a zkusit aspoň vnímat pokyny vedoucího vydání k jeho dnešní práci. V posledních letech zažíval v redakci tyhle stavy častěji než dřív, ale dneska mu mozek obzvlášť vypovídal kontakt s realitou.

„Hele, jak jsem říkal, 2 000 znaků max, spíš míň. Karel má nemocný dítě, takže si nafasuješ erární foťák a nějak to zvládneš sám, stačí jedna dvě hezký, když bude blbý světlo, tak to kluci vytáhnou, znáš to. Jo a auto není, maj ho sporťáci, ale to dáš sockou, nebo si vem tágo na fakturu.“ Vladimír apaticky přikyvoval a kreslil si při tom do bločku malé pokroucené penisy. Vedoucí vydání, oslizlý plešatec okolo padesátky, vítězoslavně dokončil svůj monolog, přátelsky Vladimíra poplácal po zádech a odešel významně tlachat ke stolu nové stážistky ze Slovenska. Vladimír si vyhledal nejbližší spoje a na telefonu naťukal esemesku Radimovi, kterého měl ale uloženého pod lakonickým Celer:„Večer v bárku, pičo, budem slavit.“ Ještě než si stihl dojít pro foťák a zkontrolovat baterku v diktafonu, pípla mu odpověď: „Jasná. Co slavíme?“ Vladimír unaveně vydechl a začal psát cosi, co obsahovalo spoustu sprostých slov bez jasnějšího kontextu. Pak se zarazil, zprávu smazal a začal znova. „Jestli přežiju tu dnešní repku, budu to muset zapít. Jo a taky mi ráno umřel fotr.“ Na konec zprávy přidal povzbudivě mrkajícího smajlíka, i když si byl jistý, že to jejímu vyznění spíš uškodí, než prospěje.

Pokračování ›

Obklady

9. 2.
Chtěl jsem kreslit tmu.

14.2.
Až se zas někdo bude ptát, proč máme tak velkej byt, na všechny ty věci, co jsem měla udělat a neudělala, aby mi mohly stát za zády ve frontě, odpovím.

Pokračování ›

Hovory

„Bože za co?“
Voláte na linku,
která je obsazená.
 
Už asi 2 000 let to nikomu neberou.
Nikomu neberou jeho víru.
Jen si věřte. 
Třeba se jednou dovoláte.

Soumrak digitálního hipsterství

Nic se nedělo. Vypnuli elektřinu. Zbývalo posledních pár hodin v baterce chytrýho telefonu. Dostal jsi na tejden volno. Nikdo nevěděl, co dělat. V kanclu nešla zapnout jediná věc. Elektronický dveře se musely vypáčit, aby někdo nakrmil rybičky, co stejně za tři dny chcíply zimou.

Napřed to vypadlo jako prima prodlouženej víkend. Auta a autobusy jezdily dál. V hospodách dávali jenom teplý lahváče. Možná někde zbývalo pár posledních lidí, co mohli lajkovat tvojí fotku postapokalypitcký Prahy, ale spíš si šetřili poslední procenta na vlastní zoufalý posty na Twitter.

To důležitý vyřešily agregáty. Nikdo neumřel. Minimálně ne zbytečně. Jenom to všechno navíc, co nemělo smysl, zůstalo bez proudu. Nikdo nevěděl, jak dlouho to potrvá. Zůstal jsi bez práce, všechny knížky dávno přečtený, všechno jídlo dávno uhnilý. Šel bys za někým, ale o málokom víš, kde vlastně bydlí. Navíc, kdo mohl, utekl z města. Kam, to se bez mobilů dalo jenom těžko zjistit.

Třeba to přejde. Nebo se třeba budeš muset naučit něco opravdovýho, zranitelný dítě sociální sítě. Hodně štěstí.

#variacenastokrátprodřeněnýtéma

O ženách, kterých se muži bojí

„Chlapi se mě bojej. Cejtěj, že je neotřebuju.“ Věta, kterou v jednu chvíli začnete slýchat ve svém okolí v různých mutacích čím dál častěji. Dlužno dodat, že od úspěšných, krásných a inteligentních žen, které by podle všeho s chlapama rozhodně problém mít neměly.

Ale maj‘, protože těsně po týhle větě většinou následuje slabý zakňučení, jak sice nikoho nepotřebujou, ale jak by děsně někoho chtěly. Těžko říct, jestli tuhle větu dávali zadarmo k letnímu Marrianne, nebo je odposlouchaná ze Sexu ve městě, rozhodně je ale dost bizarní.

Dneska žádná ženská skutečně NEPOTŘEBUJE chlapa. Může vydělávat vlastní keše, řídit vlastní auto a tam, kde se náhodou octne bezmocná (třeba po porodu), postará se o ní sociální systém. Medvědy zahánět netřeba a těžký kufry už taky většinou mají kolečka.

A buďte v klidu, oni to ty chlapy vědí, že je k přežití nepotřebujeme. Ale to, že se nabídnou, že ten kufr vezmou, nebo že se pro vás někam staví uprostřed noci, neznamená, že vás podezřívaj, že to nezvládnete. Znamená to, že vám chtěj dát najevo, že vás maj rádi a chtěj pro vás dělat hezký věci. Pokud tyhle věci ve svojí pýše (nebo strachu?) odmítnete, chlap si to vyloží tak, že asi něco někde nepochopil a o jeho hezký věci, potažmo lásku, nestojíte, a půjde hledat někam, kde je vítán.

Další arugment v téhle debatě často zní nějak jako: „Hledám chlapa, ale nemumím mu ve svým životě najít žádnou roli“, myšleno jako vydělám si, mám kamarády, a když na to přijde, tak i sex. Jenže pokud hledáte casting do své jemně romantické komedie „táhne mi na třicet a mám dokonalej život“, vykašlete se na to. Zkuste to nebrat tak, že hledáte chlapa, ale že hledáte partnera. Intelektuálního, emočního a potažmo celoživotního partnera. To už je docela role, ne? A mnohem rovnější role, než „hledám si chlapa“.